„Novela Trik … je jedním z prvních literárních svědectví o nové, páté vlně ruské literární emigrace,“ říká v doslovu Alena Machoninová, překladatelka knihy (a spisovatelka). Marija Stěpanovová (1972) skutečně žije v exilu. Se svou prozaickou prvotinou Památce paměti (2018, česky 2021) sklidila nominaci na mezinárodní Man Bookerovu cenu. Esejistický text ohledával téma minulosti a paměti s jazykovou vynalézavostí a působivou sebereflexí současného člověka. Byť pojednával o Rusku, byl velice evropský a šířil naději, že existuje jiné Rusko, s nímž si můžeme rozumět – kulturně, emocionálně a citově.
Kulturně-společenský web, který Stěpanovová ve vlasti řídila, se hned v den počátku ruské války na Ukrajině postavil proti válce – v Rusku je už nedostupný, a v zemi nežije ani Stěpanovová. Trik má také svou dávku sebereflexe – ovšem je vyprávěn s distancí, v er-formě. A hlavní hrdinka, spisovatelka z blíže neurčené země v evropském exilu, je zjevně Stěpanovová. Odtažitá forma a realisticko-fantaskní příběh přitom nepřímo zachycuje hloubku odcizení a ztráty. Identity, jazyka.
Může za to „bestie“. Tedy destruktivní síla, která se vždy čas od času probudí. Třeba za stalinských procesů… anebo za současné války. Autorka „bestii“ přímo nepojmenovává, ohledává však to, nakolik je její součástí. V každém případě s „bestií“ souvisí rodný jazyk, i všichni ti, kdo jím mluví.
„Protože se bestie soudě podle všeho rozrůstala a sestávala už ze všech těch, kteří kdysi žili na území země, odkud pocházela a kde ještě nedávno usínala a probouzela se, a taky ze všech, kteří mluvili a psali jazykem, jenž M. považovala za svůj, pak tedy právě ona byla bestií.“ Novela vypovídá o kolektivní vině, kterou hlavní postava prožívá. O otřesu, jenž zanechal následky. O odcizení od rodného jazyka – jako spisovatelského nástroje. Zároveň nenabízí ani náznak řešení, jak „bestii“ odporovat. Zevnitř „bestii“ porazit nelze, naznačuje M. Stěpanovová.