Meander 2021
Když se Markéta Pilátová rozhodla psát o houbách, musela nejdřív pracně vyhledat, které rostou na jaře. Její příběh se odehrává totiž právě tehdy. A není to ledajaké jaro, ale jaro roku 1945. Tehdy se v Jeseníkách setká nepravděpodobná skupina – židovská holčička, český kluk, malá Němka (všichni bez rodičů), a mladičký dezertér z Rudé armády. A ještě někdo. Bába Bedla.
Příběh o dramatickém konci války plném násilí je nastíněný citlivě, s náznaky, ze kterých ale dětský čtenář pochopí, jak chutná ohrožení. Kromě této „dobrodružné“ linky je v dětské knížce Markéty Pilátové ještě daleko víc rovin. Hybatelkou je samotná bába Bedla – mýtická postava v české verzi magického realismu. Takhle autorka kdysi využila v Mé nejmilejší knize motiv jihoamerických hadů, podobně pracovala v Tsunami blues s motivem smrti – surfařky po exotickém moři. Pak se ovšem vrátila domů, zakotvila v Jeseníkách se zvláštně krásnou, drsnou krajinou … a skutečně: Co je všednějšího a zároveň tajemnějšího v české krajině než houby?
V příběhu hraje důležitou roli podhoubí, které propojuje nejen houbí národ, ale také děti a dezertéra. Podhoubí je zde výtečnou metaforou pro síť vztahů, jež nejen houby, ale i nás lidi drží při životě a slouží k předávání informací. Například jak přežít v lese. A jedna z hrdinek zažije i setkání s dvěma ulhanými a velikášskými houbami, pochopitelně těmi jedovatými. Houbí jed ale nakonec poslouží dobré věci.
Bába Bedla má na malém prostoru a v průzračném příběhu zajímavý přesah. Neotřele popisuje historický kontext, včetně skutečného příběhu německých sirotků, kteří na konci války v kraji záhadně zmizeli. Přesvědčivě vystihuje téma lidské vzájemnosti a bratrství těch ohrožených, pokud jsou ho schopni. Neláme si hlavu s ideovými rozdíly a historickými křivdami, děti z knížky je překonávají v „teď a tady“ vyprávění.
Bába Bedla má ještě jeden zajímavý rys, zvláště pro čtenáře magazínu UNI. Ilustrace nevytvořil nikdo jiný, než hudebnice a výtvarnice Martina Trchová, s níž pro UNI pořídil rozhovor Jan Fic. Zabývala se v něm mimo jiné autenticitou vlastního projevu, tedy tím, jak tvořit poctivě… a v ilustracích pracovala s podobnými ohledy. Ilustrace totiž sprejovala s pomocí šablon vzniklých z rostlin a starých záclon. Z něčeho zcela reálného vzniklo něco kouzelného, co jemností a křehkostí vyvažuje příběh z konce války. Ilustrace mohou svou košatou tajemností připomenout Trnkovu Zahradu.
Světoběžnice Markéta Pilátová, po dlouholetém pobytu v Brazílii t. č. v Jeseníkách, se tedy potkala s muzikantkou Martinou Trchovou, t. č. usídlenou v Brně. I toto setkání má svůj příběh. Jsou totiž knihovny, které fungují jako mnohonásobná centra dění. Takovou je šumperská Městská knihovna T. G. Masaryka a její vedoucí Kamila Šeligová. Jak sama říká, nepíše ani nemaluje – ale spojuje. Právě ona po způsobu podhoubí propojila obě tvůrkyně, které si káply do noty a ilustrace vznikaly paralelně k rozvíjejícímu se textu.
Knížka pracuje mimo jiné i s motivem vlastní identity. Říše hub totiž v příběhu nabídne dětem přijetí – ale musí se rozhodnout, zda si zvolí ten houbí svět, anebo ten lidský. Důležité přitom je, že si vzájemně „spletli svá podhoubí“, tedy porozuměli si a naučili se na sebe spolehnout. Finále se nesluší prozrazovat. Nicméně Bába Bedla jemně vede čtenáře k sebepoznání a k tomu, že skoro vždy existuje nějaká možnost volby. A že je dobré nechat se vést vlákny vztahového podhoubí. Je to jedno z pozitivních zjištění knihy, stejně jako to, že houby rostou i na jaře.