Určitě stojí za to věnovat pozornost práci, která pojímá současný rusko-ukrajinský střet v historickém kontextu. Tím spíše, když je jejím autorem někdo, kdo se dlouhodobě profesionálně věnuje českým dějinám (např. kniha Pražské jaro, 1968).
A zajímavější je to tím spíš, že M. Schulze Wessel nasytil svou knihu výmluvnými citáty. Literární kritik Alexandr Šiškov vyjádřil v roce 1803 znepokojení nad západním vlivem v Rusku: „Vše, co je nám vlastní, se v našich očích stává chudým a opovrženíhodným. Francouzi nás učí všemu, jak chodit, jak stát, jak se klanět, jak zpívat, jak mluvit, a dokonce i jak kýchat a plivat.“ V třeskutém kontrastu tu stojí citát z knihy historika Nikolaje Karamzina ze stejného roku o francouzské revoluci, která „nám ujasnila naše představy … Nikoli svoboda, jež je často neblahá, nýbrž řád, spravedlnost a bezpečí … toť pilíře šťastné společnosti“.
Snadno si lze z kontrastu těchto citátů odvodit míru mindráku, který Rusko cítilo vůči Západu. I způsob, jak se proti tomuto komplexu staví. I krvavá válka na Ukrajině má přece v ruském newspeaku za cíl „bezpečí“. A řádem a spravedlností se imperiální ideologové současného Ruska ohánějí také vydatně.
Wessel dokládá to, jak se prezident Putin hlásí k carovi Petrovi I. a k jeho představám o „dobývání a opevňování“ území. Tedy k „předmodernímu modelu politiky“. Ruská vojenská agrese před očima čtenáře zapadá do historického stylu starého stovky let… a stále používaného.
Známá „europeizace“ Ruska z vůle Petra I. měla zjevně také neblahý vliv: průnik Ruska do evropské politiky jako hráče, s nímž je nutno počítat. Wessel dokládá, že Rusko rozkolísávalo evropskou „rovnováhu mocností“ a bylo uspokojováno na úkor druhých. Dělením Polska, přisvojováním si ukrajinských území. Své autonomie kozácká Ukrajina postupně pozbyla za carevny Kateřiny II. v průběhu 18. století. Výsledkem byl „podobný obrozenecký nacionalismus Poláků a Ukrajinců“. Přitom se Rusko nadále rozšiřovalo i přímou vojenskou akcí – Krym s jeho tatarským chanátem anektovalo na konci 18. století. A carevna se netajila fantasmagorickými plány na vytlačení Turků z Evropy, k němuž ovšem nedošlo. Krym byl zkrátka už před stovkami let jenom předstupněm imperiálních snah, stejně jako dnešní Ukrajina.
Podobné analogie vyplývají z Wesselova popisu Ruska po porážce Napoleona – posílil se ruský pocit výjimečnosti a historické role, kterou je předurčeno vykonávat. I přednapoleonské reformní snahy v Rusku ovšem vedly k představám ruského vůdcovství nad koalicí slovanských národů… Pikantní je také připomínka postojů básníka Puškina, který vyčítal Evropě rusofobii. A jeho báseň citoval ministr Lavrov v roce 2022.
Wessel popisuje, jak se v půli devatenáctého století v Rusku potvrzoval pocit „posvátné mise“, kterou Rusko naplňuje ve prospěch celého lidstva: tím, že rusifikuje ovládnutý prostor. Intelektuál Alexandr Gercen s představou, že je třeba přiznat Polsku a Ukrajině svobodu, byl mezi ruskou elitou nepochopenou výjimkou. Wessel stopuje kontinuitu těchto představ v Sovětském svazu… a v současném Rusku.
Českého čtenáře pochopitelně zajímá, jestli existuje nějaký vzorec úniku ze stále se opakujících imperiálních ambicí Ruska. Jsou to zřejmě vojenská porážky – v Krymské válce v půli 19. století, v rusko-japonské válce na začátku 20. století, v 1. světové válce. Anebo úmrtí diktátora. Konec Sovětského svazu ale nezměnil to, co popisuje titul knihy.
Oním „prokletím impéria“ je dle Wessela „setrvačnost komplexu imperiálních institucí a postojů“, kterou v současném Rusku diagnostikuje. Podloženě. Přesvědčivě. Naléhavost vyplývá z obsahu.