Voněla mu po nocích hospodou – pivem a kouřem a vtipy štamgastů i jejich pokusy poplácat ji po zadku. Teprve po prvním milování mohla odejít do koupelny a smýt ze sebe celý únavný den uprostřed zakouřeného lokálu maloměstské hospody.
Pak přicházela v průsvitné noční košili, tmavý klín a dvě bradavky jako tři dotyky štětcem do mohutných, poněkud povislých obrysů postavy. Teď směla mluvit o mužích, s nimiž byla před ním. Jací byli milenci, jak ji vzrušovali. Z počestné hospodské se stávala záhadnou milenkou.
Hospodskou už dlouho být neměla. Nevyplácí se to a majitel má s barákem jiné plány. Prý mu dluží a kdoví, jak a čím by měla splácet.
Hron vzpomínal, jak to mezi nimi před pár týdny začalo. Jmenovala se Zdena. Přinesla mu pivo, které nechtěl, a ptala se, jestli může nosit hned další, jakmile uvidí, že má skoro vypito. A prstem přesně naznačila výšku piva ve sklenici. Nervózně spočítal drobné v kapse, ale nedokázal jí říct, že si s jedním pivem vystačí.
Pivo vypil za pár minut. Měl žízeň.
„To bude poslední.“ Peníze na autobus nestačily. Od chvíle, kdy ho Jarmila vyhnala po pár týdnech soužití, se protloukal ze dne na den.
První noc se svalil s osmi pivy v břiše na gauč v kuchyni starého domku, kde Zdena bydlela s rozvedenou sestrou. V poledne ji vyprovodil do hospody. Urval kus keře s bobulemi a s komickou úklonou jí ho podal na rozloučenou. Za dva dny přijel s kytkou. Sehnal ji jako všechno ostatní a když mu přinesla pivo, nešikovně jí puget předal. Štamgasti pokřikovali, že pivo jim povážlivě klesá, ať si to spolu vyřídí potom, a tak kytku dala do půllitru na plechový výčep a rychle běžela čepovat další sklenice. Když se poslední opilec vypotácel s bručením z hospody, sedla si k němu.
Říkala, jak by se jí pořádný chlap jako on hodil. Na chudáka ženskou si každý dovoluje. Měla by pro něj návrh. Jestli se na to ovšem cítí.
Tentokrát si dával pozor a vypil jenom tři piva. Stejně jí dlužil za ta minulá. Líbila se mu a žasnul sám nad sebou, jak se vším souhlasí, jak konečně udělal to, co mu připadalo jako dobrý nápad.
Dobré nápady nikdy nevydrží tak dobré, jak se zdály v první chvíli. Nechápal, že tenhle ho nechával tak dlouho na pokoji.
„Nemůžeš se tu pořád válet,“ vtrhla mu do snění její sestra. „Je potřeba nasekat dříví a na zahradě je plno jablek. Když už se nezmůžeš na nic jiného.“
„Vezmu si sekyru,“ řekl zamyšleně a hodil ji do koše na jablka.
Zahrada byla kluzká podzimem. Mlha, déšť, hnijící jablka. Prošel celou zahradou až k brance. Do koše naházel pár jablek. Dopadala na tvrdé hrany sekyry a rozbíjela se o ně.
Ohlédl se a viděl, že Zdenina sestra ho pozoruje z okna. Ráda ho neměla. Živí ho a samy nevědí, jak dál. Střechou jim zatéká, okna jdou stěží zavřít. S hospodou to taky jde od desíti k pěti. Zdena se sekla, když myslela, že tenhle chlap by to dokázal.
Zamknul branku a klíč hodil zpět do zahrady. Ještě jim ukáže. Slyšel cinknutí, jak klíč narazil na kámen.
Za chvíli stál u velkého domu kousek od hospody.
„Copak vy ty peníze potřebujete?“ Nebyla to otázka, s níž zamířil k obtloustlému muži, který právě vystoupil z auta. „A ta hospoda…“
„Jste hlupák,“ skočil mu do řeči Koutník, který vlastnil půl městečka. „Nikdy jsem nic nesliboval, chtěly to po mně ty bláznivý ženský. Vždycky se na někoho nalepěj, aby ho vysály. Tady to už každej ví. Hospoda, půjčky – známe se od dětství, ale nebudu kvůli tomu ten zaplivanej lokál držet dál.“
Hron udělal další tři kroky dopředu.
Koutník couvnul a sáhnul si do kapsy, kde měl mít revolver. Muži se na sebe dívali, odhadovali příští pohyb jako v nějakém westernu.
„Přece nebudete takovej blázen!“ řekl Koutník přezíravě.
Na schodech k domu se objevila žena. Hron ji spatřil první a ruka se sekyrou se mu zachvěla.
„Kdybyste chápal, jak to na světě chodí, tak jste nedopadl takhle.“ Koutník se mu teď otevřeně vysmíval. „Jste nula. Vybrala si zase opravdu dobře. A vy taky. Nula k nule.“
Pohrdavě se otočil a kráčel směrem k domu. Až nyní si pořádně všiml Zdeny a její nepříčetný pohled ho přiměl otočit se vyděšeně na druhého muže, aby ho zastavil.
Zatímco Koutníkova ruka dál hledala zbraň, jeho hlava se stala největším rozpolceným jablkem letošního podzimu, na jehož památku si celý večer s úlevou připíjela celá hospoda. Jen Hron pil vodu a u výslechu říkal, že příště si dobré nápady lépe promyslí.
