Loni v lednu by oslavil osmdesátku. Kdyby v září 2018 neumřel. V pražském nakladatelství Malvern mu teď každopádně vydali výbor z díla, konkrétně z poezie. Jako poctu, jako připomínku, jako nutné vyvolání jeho génia zpátky nad hladinu.
Pavel Řezníček; rodák z Blanska, vyrostl v Brně, pohřbený v Praze. Podle svých slov se odjakživa držel surrealismu „jako víry helvítské“. Takže hodně pevně. Se zdejší skupinou kolem Vratislava Effenbergera nebo Františka Dryjeho si ale nerozuměl. Byl na ně příliš svůj, individualistický, drzý; existencialista camusovského typu, anarchista, patafyzik a dadaista, pouliční rošťák a nadšený mystifikátor – a bůhví co ještě. Řezníček byl každopádně fenomén. Halasný a razantní. Když básnicky začínal, nebyly mu za sudičky ani tak Breton & spol., jako spíš zdejší osobnosti, dneska už vesměs kanonizované, například Jaroslav Hašek, Karel Poláček, Bohumil Hrabal, brněnská bohéma kolem Goldflama, Fuksy, Nováka. Takže z jedné strany postpoetistická avantgarda, v jádře lyrická, možná rovnou romantická, která metodicky občas koketovala samozřejmě i s tím surrealismem (Hrabal). Z druhé pak humoristická, respektive absurdně-humoristická linka komiky, jak ji rozpracovali a propracovali svým dílem a životem Hašek (a rozhodně nejenom ten, co vyrobil prototypického Švejka) a Poláček (se svým brutálním, neslitovným smíchem na adresu maloměšťáka a jeho trpného přežívání, pasivity, falešné spokojenosti se svým každodenním výkonem v rámci stereotypizované reality). Potažmo pak patafyzici (Alfred Jarry) a dadaisté (Tristan Tzara), kteří podvratný potenciál téhle komiky rozhýbali globálně. Odtud se Řezníček napájel, odtud bral první básnické rozumy; zájem o Benjamina Péreta, opakovaně skloňovaného v doslovu k aktuálnímu svazku, přišel později.
Ten aktuální svazek, jakkoli je pojatý jako best of z Řezníčkovy poezie, nabízí pouhých třiadvacet básní. Zahrnují sice celou autorovu tvůrčí éru: od sklonku šedesátých let po poslední Řezníčkovu oficiální sbírku Mizející ve voliéře (2011). Víc než čtyřicet let. Ale v knize není žádný „návod k upotřebení“: odkud editoři brali, zdali měli k dispozici Řezníčkovu pozůstalost, k ruce jeho archiv, jestli pátrali u druhých, u třetích po tom, co jim autor napsal nebo naposílal v dopisech atd. Těch třiadvacet kousků sice dohromady pěkně ladí, ale ve výsledku je to jednom jedna strana autorovy básnické mince. A možná ještě ani ne celá. Struna spíš epická, výpravná; jakkoli je to „vyprávění“ dirigováno okamžitou asociací, jakkoli náruživě autor poslouchá „co říkají ústa stínu“. Z těch zařazených kusů vystupuje Řezníček jako daleko větší lyrik, než byl. Jako básník pozvolnějšího tempa i rytmu. Jeho brutální aforistické zkratky, kde hraje první housle autorův vztek, nenávist ke světu, k druhému i k sobě (příkladně trojverší „Pleť a lampa / Lopatou do čela / Ráj přichází“), tady prosvítají jen výjimečně. A přitom je v doslovu opakovaně citovaný i skloňovaný Effenberger, u nějž, hlavně v pozdním básnickém díle, po osmašedesátém, bylo vzteku a nenávisti plno; vagony nabroušených a sžíravých afektů na podpal imaginace. Podobně jako u Ivana Diviše nebo Alberta Kaufmanna, například.
Řezníček byl lidsky i básnicky živel. Občas nesnesitelný, protivný, většinou ale nadmíru zábavný v básnických situacích, které generoval, v mystifikačních šarádách, které se mu lepily na prsy i na paty. O tomhle ale psal víc ve své próze. Ať v té ryze fikční, ať v té s jakkoli pochybným reálným základem: Alexandr v tramvaji, Vedro, Strop, Zvířata; Hvězdy kvelbu, Popel žhne, Blázny šatí stvol, Natrhneš nehtem hlavy jejich. A pak jako nezamýšlená syntéza, spojení obou pramenů – memoár Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (2013). Tady je to stylový i žánrový mix: potrhaný memoár, rozevlátý deník, překotné vyprávění, střihy a refrény, repetice, nutkavé návraty k vybraným motivům. To hlavní tady ale pořád funguje: prudký spodní proud, temný vír, který mele dohromady všecky vertikály i horizontály, minulé, přítomné i budoucí. Řezníček byl víc než surrealista. Respektive byl surrealista mimo jakékoli dogma. S výjimkou těch svých, samozřejmě. Blízko třebas všežravě podvratnému konceptu Milana Nápravníka. Řezníček shazoval na jednu hromadu vždycky všecko. Jeho drzá huba rvala na kusy. Lačně a bezohledně, jako by to bylo maso; ideálně maso lidské, ženské, prodchnuté krví, sexualitou. V doslovu je pro kontrast skloňován v souvislosti s erotismem v Řezníčkově tvorbě právě Breton: pokud chtěl autor Arkánu 17 ženu jako úběžník civilizačního vývoje, jako gradivu, jasné světlo zítřka, pak Řezníček lační po tmě, surovém, dobyvačném aktu, na jehož rubu rezonuje napříč vybydleným tělem ultimativní dvojverší: „Drink my sperm / No it is salted.“
Ta sbírka – Mé dílo vyšlo u Gallimarda a stálo 69 franků – tak možná víc skrývá, než předvádí. Je v ní míň, než v ní není. Respektive chybí v ní víc, než v ní je. To je ale výzva: jednak k domýšlení, kontextům i projekcím, co chybí, kde, komu a proč, jednak k dalším možným knížkám na toto téma. Pavel Řezníček si to jistojistě zaslouží.