Michal Pařízek: Uprostřed příběhu

Full Moon Forum 2020

Vydat k desátému výročí vzniku časopisu Full Moon sbírku textů jeho šéfredaktora působí málem obligátně a účelně. Samotná kniha naštěstí není pouze jednorázově oslavná. Michal Pařízek dávno nemusí ani dokazovat, že jeho texty obstojí ve větším celku. Ze svazku na první počtení, nebo jak by zněl čtenářský ekvivalent slovního spojení na první poslech, čiší nadčasová sdělení. Třeba o důležitosti sdílení silných kulturních zážitků. Nebo že všestrannost je fajn.

Kniha Uprostřed příběhu trochu připomíná krasohled. Ne, že by se tu z plastových korálků skládal křiklavý, kýčovitě barevný obrázek. To spíš v dobrém smyslu slova subjektivní pohled autora nabízí měnlivou přehlídku erudovaných postřehů z různých oblastní kultury (ač převážně té hudební). A pokud by ve svobodném propojování teritorií odlišných Múz a míchání rozhovorů, recenzí, reportáží, profilů či úvodníků chyběl čtenáři kontext, může si ho doplnit. Sbírku lze vnímat třeba jako mentální odraz světa umění v mysli člověka s dobrým vkusem. Na cestách městem si všímá soudobých sochařských děl, podle chuti navštíví hudební klub, výstavu nebo divadlo a chytne se za jazyk s kumštýři. Celkový dojem z prožitých deseti sezón není třeba preparovat. Navíc autor vyloženě rád vypichuje přesahy, kdy se v Kafka Bandu prolíná hudba, literatura a divadlo, a mezi zájmy výtvarníka Františka Skály patří muzicírování. Najednou se před námi zaostří obrázek souměrný, jak už tomu u kaleidoskopů bývá.

Ani berlička kontextu však není třeba. Stejně zábavné je vyzobávat jednotlivé Části příběhu. Nebo ocenit vtipné změny stylu psaní, např. když se Pařízek v recenzi na archivní koncertní snímky Milese Davise vžívá do vyřídilky, načtené z trumpetistovy autobiografie.

Alespoň krátká zmínka o fotografiích Andrey Petrovičové, použitých v knize. Michal Pařízek nepodlehl obvyklé praxi probíraná témata polopaticky ilustrovat portréty umělců, nebo v případě textů o výtvarném umění reprodukcemi děl. Raději nechal rámovat části knihy snímky abstraktními, náladotvornými. V podobném stylu, jaký mívají, například, výtvarná pojetí sbírek poezie. Když za doslovem knihy následuje snímek podlahy diváctvem právě opuštěného klubu, s trochou pomačkaných plastových kelímků v prvním plánu, jde možná o symboliku taktéž polopatickou, ale jaksi… obrazově poetičtější. Toť další sympatická nezvyklost sbírky.

Čím tahle knížka není? Dokončenou mozaikou. (Marnou) snahou o pohled na kulturní dění poslední dekády jako na celek. Efektní vizitkou. Náhražkou knižního vydání časopisu. Pustou reklamou na časák (i když mu dobrou reklamu dělá). Natož best of shrnutím dosavadního autorova „života a díla“. Není tím vším k dobru věci. Budí zvědavost na Pokračování příběhu.

 

Vydat k desátému v . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář