V Lipniku vydali Mor. Ne ten slavný Camusův. První díl plánované komiksové trilogie autorek Milady Mašinové (scénář) a Petry Josefíny Stibitzové (kresba). Obě děvčata jsou ročník 1988; první dokončuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU, druhá absolvovala ilustraci a grafiku na UmPrum. Stibitzová ilustrovala po knize pro Meander (Holub Kolumb, 2013) a pro Argo (Poselství prachu, 2013), Mašinová právě debutuje v Argu sbírkou povídek Kočky a jiné příběhy. Jak vidno, autorky toho mají za sebou zatím míň než před sebou. O to víc je třeba ocenit jejich odvahu pustit se rovnou do trilogie. Povzbudil je možná i sám Lipnik, kde v roce 2014 vyšel první díl They a Papouščího muže, trilogie scenáristů Džiana Babana a Vojtěcha Maška a kreslířky Olgy Šmídové. Vůbec s trilogiemi (a tetralogiemi) jako by se v českém komiksu posledních let roztrhl pytel – viz práce Petra Korunky (Radiator & Recyklator), Nikkarina (130) nebo Karla Jerieho (Candide). O Nebelovi, Volemanovi, Oskaru Edovi nebo monstrkabaretu Freda Brunolda nemluvě. Jenže tenhle kontext hraje spíš proti Moru, scenáristicky i výtvarně.
Tři stručné věty na zadní straně obálky by vlastně stačily: „Matka je v sanatoriu. Otec je despota. Venku je mor.“ Dvaapadesát stránek uvnitř pak tuhle minimalistickou báseň na expresivní notu už jenom ilustruje. Nijak výrazně, nijak původním rukopisem. Doslovně. Třeba ve srovnání s Jeriem, Grusem, Jelinkem nebo dvojicí Baban-Mašek, která výtvarně realizovala jmenovaný Brunoldův „monstrkabaret“. V Moru chybí jak řemeslná jistota kresby, tak elán naivistických, syrových kreací. Jen v několika málo pasážích, odkazujících vizuálně k viktoriánské grotesce Edwarda Goreyho, má divák pocit, že potenciál by tu byl. Podobně se výtvarně vyvíjel ve své sáze Nikkarin. První díl Moru končí příchodem černé smrti do města. To je jistě sugestivní obraz, který funguje reálně i alegoricky. Stačí vzpomenout Londýn 1665–1666, Poeovy povídky Král Mor (1835) a Maska červené smrti (1842), Ensorovo plátno Smrt pronásledující lidské stádo (1896), Murnauova filmového Nosferatu (1922), Camusovu klasiku (1947) nebo z nejnovějších Sjónův Měsíční kámen (2013). Mašinová se Stibitzovou zůstávají u maximálního realismu, žádný symbolický přesah, žádné fantaskní výboje. Otevřou příběh, a hned je zřejmé, co bude dál. Podobně v druhém a třetím dílu. Smrt obejme město, někdo možná unikne, většina nikoli, na scéně se objeví zbabělec i hrdina. Matka je totiž v sanatoriu a otec despota.
Mor 2 a 3 možná mile překvapí – spíš scenáristicky než výtvarně. Příběh se totiž uzavře. Pokud výše jmenované trilogie a tetralogie braly jednotlivé díly jako zřetelně ohraničené, dramaticky sklenuté kapitoly, pak Mor 1 zůstal u nádechu. Trilogie bude v tomhle případě jediným vyprávěním. A to mělo vyjít pohromadě, ne po částech. Ty samostatně neobstojí.
Lipnik, Praha 2015