Milan Nápravník: Prokletá slast a jiné eseje

Když v říjnu 2017 zemřel Milan Nápravník (narozen 1931), zdejší média to neregistrovala – a pokud přece jen, pak jeho život a dílo odbyla charakteristikou „stál u zrodu večerníčků“. Možná předvídavější, než by si jeden myslel. Kniha Nápravníkovy esejistiky, vydaná nedávno v pražské Academii pod hlavičkou Prokletá slast a jiné eseje, to jasně potvrzuje. Jde taky o sbírku „večerníčků“, ovšem nikoli pro dětského, ale pro dospělého, byť nadále dětsky zvídavého a mentálně pružného konzumenta; textovou sbírku poměrně závažnějšího a závaznějšího typu, kolekci deseti studií ze sedmdesátých až desátých let nového milénia, jdoucích napříč dějinami, společností, kulturou, mytologií i psychologií, potažmo psychoanalýzou – a psaných rozhodně nikoli na dobrou noc, ale spíš na shledanou v pekle.

 

O Nápravníkovi – který psal vedle esejistiky poezii nebo poetickou, rytmizovanou prózu (viz Příznaky pouště, Vůle k noci nebo Kniha Moták), věnoval se fotografii (inverzáž), koláži a malbě – se v domácím kontextu mluví a píše jako o tom, kdo vzešel ze surrealismu, s některými z těch nejdůležitějších se sešel (Karel Teige), pak se s nimi rozešel (Vratislav Effenberger) a následně odešel, po srpnu osmašedesát, do německého exilu; zemřel v Kolíně nad Rýnem. Surrealismus Bretonova typu – ať toho ze Šílené lásky, ať toho z Arkánu 17 – mu byl majákem po celý život; holdoval triádě poezie–svoboda–láska a tvůrčí, obrodné zdroje pro své kritické úvahy i básnické texty hledal mimo rozum, v nevědomí. Víc s Jungem než s Freudem po boku. Rozum, a na něm vystavěnou euroamerickou civilizaci, od Aristotela přes Tomáše Akvinského po Descartesa, bral jako nástroj ďáblův, jako povolávací rozkaz pro ideologie a s nimi spojené totality všeho druhu (na jedné straně křesťanství, na druhé Lenin a Hitler), které postupně vydrancovaly jak z člověka, tak z planety všechno magické, imaginativní, původně lidské a zanechaly jen poušť mocenské vulgarity a ekonomického užitku. Pod cynickým alibi rozumu pak Nápravník dešifruje animální kořen: silnější žere slabšího; pervertované libido se nerealizuje na širokém poli sexuální slasti, ale v sadistické touze vládnout.

 

Nápravníkovy eseje jdou ad fontes a dekonstruují rovnou celá tisíciletí lidského vývoje; nabízejí alternativní, výrazně méně radostný pohled na globální aktivitu homo sapiens v letu let. Ten pohled je sice živený zřejmým autorovým misantropismem, který bere člověka jako samu „planetární rakovinu“ (a občas vybízí čtenáře ke kritickému psychologizování, které hledá příčinnou souvislost mezi osobnostním profilem a jeho konkrétními otisky v realitě – přesně podle autorova vzoru), ale nelze mu upřít široké znalostní podloží, analytickou i vyjadřovací sílu stejně jako bretonovskou ochotu přejít z obecného k sobě, přepnout v odborném textu do roviny osobního vzpomínání nebo symbolicky nabitých básnických obrazů. Nápravníka určily jednak dějiny (od osmi do třinácti let nacistická zvěrstva druhé války, od sedmnácti do sedmatřiceti pak stalinismus, jakkoli později s „lidskou tváří“), jednak rodinná konstelace (hájovna na samotě, spravovaná dědečkem ve funkci prvního mentora, plus poválečný rozvod rodičů). Pád vnějších jistot dovedl autora k sobě; ostatně už první texty z padesátých let, psané s beckettovskými ozvuky na hraně surrealismu a experimentu, jsou typově samomluvy – uhrančivé šepoty ve tmě, které se vinou v čarodějných spirálách jako bubny a zaříkání šamana. Cílem je vytržení z přítomného a návrat k věčnému.

 

Milan Nápravník se pokusil vstoupit dvakrát do téže řeky: po devětaosmdesátém se vrátil domů, jistý čas se angažoval uprostřed porevolučních surrealistů (Analogon), ale po několika letech odešel podruhé. Natrvalo. A s ním zmizelo i jeho dílo. Pokus o retrospektivu v Atlantisu zkraje devadesátých let zkrachoval po dvou svazcích, vydání Příznaků pouště (2001) prošumělo knihkupeckými pulty jako poslední vlna odlivu. Jeho výtvarné práce – monumentální plátna, napájená zjitřenou, probuzenou imaginací dětství, jeho fotografické inverzáže, vyvolávající „dech noci, noc duchů, ducha noci, noc dechu“, jeho sochy a objekty, typově blízké pracím primitivních kultur – známe jen minimálně, skoro vůbec. Podobně jeho pozdější literární dílo (Dům dýmu). Podobně celek jeho esejistiky. Takže díky za aktuální připomínku. Ačkoli potřebný zájem o Nápravníka strhne sotva. Ať se jeho romantické volání po globální revizi dějin, přítomnosti i budoucnosti jeví jakkoli relevantní.

 

editor: Ladislav Fanta
Academia, Praha 2019

Přidat komentář