Miroslav Černý: Proleženiny

Co si má počít básník, který netrpí přenošeným romantismem a představami o
nepřekonatelném konfliktu mezi individualitou a společností? Jak má psát básník, vědomý
si sítě společenských vztahů, jež ho zároveň poutá a nadnáší? A co může dělat básník,
který se nespoléhá jen na svou emocionalitu, ale nezapírá svůj rozum?
Odpověď může nabídnout sedmá básnická sbírka Miroslava Černého Proleženiny. Už
názvy jednotlivých oddílů ledacos naznačují: Společenská smlouva, Zprávy ze světa,
Dekubity. Myslím, že u poetického díla je to dost neobvyklé členění. Společenská smlouva
nabízí neiluzivní reflexe bytí jedince mezi ostatními lidmi. Nejsou ani nekonfliktně
smířlivé, ani komunálně humorné. Nabízejí spíš něco na způsob počítačové hry, v níž se
bojovník pohybuje mezi agresivními protivníky. Ostatně první verš knihy zní „jsme
snadnými cíli“. „Přepadnou vás ze zálohy/ jako scénáristy nekonečného seriálu“, tyto a
podobné verše nabízejí něco jako zrcadlo. Odehrává se v nich nějaká akce, která je zároveň
reflektovaná. Postavy jsou i těmi, kdo příběh píší. Autorova racionalita zmnožuje pohledy,
vzniká celá soustava zrcadel. Zároveň je zřejmé, že popisovaná společnost se vymyká
zachycení. Když autor popisuje scénu „u psacího stolu/ s atmosférou věčného míru/ pro
všechny“, je celkem jasné, že nic takového jako věčný mír vlastně existovat nemůže. Proti
romantickému vyzdvižení jedince je v Černého verších zřetelně řečeno, že se jedná o
společnou zkušenost – ve společenském lůně i pasti jsem vždy s těmi druhými. A navíc,
nehrdinský hrdina Černého básní se snaží společenským pastím vzdorovat – už jenom tím,
že si je přesně uvědomuje.
Oddíl Zprávy ze světa možná vzdáleně zachycuje básníkovu zkušenost z vlastní profese –
Černý je filolog, anglista a amerikanista zabývající se mizejícími jazyky, mj. u indiánských
společenství Severní Ameriky. Jeho verše hovoří o „komisích“, „grantových projektech“,
„mentorování“, opět se zvláštní střízlivostí a věcností. Nejde mu o nápravu světa, byť si
dobře uvědomuje jeho mechaničnost. Jako zkušený pozorovatel společenských procesů – i
ve vědě – popisuje, co s námi vědecké či odborné zacházení se světem dělá. „Z našich těl
se stala promítací plátna,/ podklady teorií“. O „dokonalou báseň“ se tu usiluje „podle
ověřených kontaktů“, což je mimochodem možná nezáměrně parodické shrnutí literárního
provozu. Jenže zároveň „nominujeme soudy a bombardujeme Kongo“, protože „svět se za
ta tisíciletí vůbec nezměnil“. Autor nabízí velmi střízlivý pohled na lidské usilování, snad
poučený historií různých kmenových společenství s jejich rozvojem, vrcholem a zenitem.
Třetí oddíl Dekubity nenabízí žádné usmíření rozporů, vždyť „logické je málokdy lidské“.
Spíš se tu kondenzuje zkušenost kvalifikovaného, společensky ukotveného jedince, který si
je dobře vědomý limitů lidského poznání. Racionalita zřejmě vždy bude zkoumat své
meze. Nebo jinak: díky racionalitě můžeme pochopit, že nějaké meze existují. Což je
osvěžující úleva – oproti textům vynikajícím přesvědčením, že autorovo ego je to jediné,
na čem záleží, a čím se má poměřovat všechno okolo.
Proleženiny zapadají do kontextu autorových dalších prací – cestopisů, překladů. Při
Černého zcestovalosti a míře odborného, jazykovědného zájmu (své vědecké terénní
výzkumy prováděl v Severní Americe stejně jako v Austrálii, v Ekvádoru, Gruzii, v
Malajsii i v Moldavsku, Norsku, v Senegalu, Tunisku, na Srí Lance či Filipínách) je
příjemně překvapivé, jak jsou jeho básně koncentrované. Možná jde o obdobu vědecké
práce, jen tentokrát zaměřené na vlastní evropskou komunitu. Jde vlastně o básnickou Čantropologii.
A nepřekvapí, že se Černý zajímá i o japonskou, samurajskou kulturu.
Odpovídá tomu nesmlouvavost jeho pohledu.