Tsagiglálal je Ta, která všechno vidí. Mytická indiánská náčelnice, jež se proměnila ve skálu – v době, kdy ji Kojot varoval, že ženy už náčelnicemi nebudou. Tato úvodní historka dobře ilustruje přelévavou, nejednoznačnou povahu indiánských příběhů, které Miroslav Černý ve své knize shromáždil. Ten úvodní příběh lze pojmout jako genderovou anekdotu, vyprávění o pramáti lidstva nebo třeba o nadřazeném vědění zvířat, či spíše jejich duchů.
Amerikanista, etnolingvista a spisovatel Miroslav Černý se ve své knize věnuje příběhům indiánů z náhorních plošin, rozkládajících se na území amerických států Washington, Oregon, Montana, Idaho a v kanadské Britské Kolumbii. Vysvětluje, že se nedočkali takové známosti jako jiné kmeny, protože se jich neujali romanopisci ani filmaři. Žili také poněkud odlišně než mnohem známější Apačové, Komančové, Čejeni či Lakotové. Lovili především ryby, nikoli bizony, a stavěli si i jiné příbytky než týpí. Magickou číslicí byla v jejich představách pětka – proto kniha obsahuje po pěti příbězích od pěti kmenů.
Českého čtenáře možná na indiánských vyprávěních zaujme obrácená perspektiva. Sám mám ve velké oblibě úvodní větu „v době, kdy zvířata byla ještě lidmi“. Zcela vyvrací sdílený pocit, že zvířata zůstala na vývojové linii jaksi pozadu a lidé je předběhli. Ne, zvířata z nějakého důvodu lidských schopností pozbyla. Domyšleno do důsledků to vytváří daleko důkladnější základ pro solidaritu se živými tvory, než jsou romantické představy o „charakterních“ zvířatech podobných lidem. Možná to všechno bylo daleko složitější…
Dalším původním prvkem indiánské mytologie jsou představy o vzniku světa, kdy ho jeho tvůrci – zvířata či zvířecí duchové – vytvářeli hravě, soutěživě, s nečekanými výsledky i omyly. Čtenář může tušit, že to vystihuje spirály evoluce jaksi přesněji než čistě náboženské nebo čistě racionální představy. Do indiánských mýtů navíc vždy proniká realita zábavným způsobem. Černý ostatně říká v průvodních textech, že úkolem mýtů bylo poučit i pobavit (tedy to, nad čím si lámou hlavu evropští pedagogové po staletí).
Líbezná jsou také vyprávění o tom, jak zvířata – anebo zvířecí duchové – naučili lidi různé dovednosti. Například příběh o Sojce, která během vánice poučila lovce, jak postavit kožené týpí kolem kmene stromu. Každý, kdo má nějakou zkušenost se spaním venku, zvláště v zimě, najde v tom příběhu nečekaný ozvuk vlastních zkušeností a pocitů.
K příběhům indiánů, stejně jako dalších přírodních národů, patří i vztahovky. Ty tady zastupuje například příběh o dvojnásobné nevěře s nečekaným dějovým závěrem, který by dnes byl ozdobou leckterého televizního seriálu. Jen ta míra násilí je poněkud větší, než jsme tomu zvyklí v „civilizované“ společnosti, kde se ho dopouštíme spíše slovem než nožem.
Kontaktní bod s jinými mytologiemi představuje příběh o tom, jak lidé získali oheň. Ten průnik je tak výmluvný a těsný, že produktivně otřásá představou o nadřazenosti evropské civilizace nad těmi dalšími. (Jako by nestačily všechny ty dovedně vyprávěné indiánské příběhy o lidské povaze zvířat.)
V době pečlivě rozčleněné žánrové literatury znamenají indiánské mýty osvěžující mix podobenství, pohádky, anekdoty, etnografie a historie… M. Černý ostatně příběhy „dopovídá“ faktografickými informacemi.
Tsagiglálal v podobě skály naslouchá od své proměny příběhům vyprávěným u indiánských ohňů. A emocionálně se tyčí i nad touto knihou. „Tsagiglálal“ – doporučuji vyslovit její jméno nahlas, pro ten zvláštní, neobvyklý zvuk. Nečekaný zvuk hlásek vystřídá zvláštní harmonie. Podobný výsledek se může dostavit, když se na zvířata, která potkáte na cestě lesem, podíváte jinak. Možná byla kdysi lidmi. Jako tehdy, kdy „Kojot byl přítelem člověka“. – Pro knihu je charakteristické, že po tomto „lidském“ úvodu následuje příběh o fatální lásce Kojota – k hvězdě.