Tipy
Básníka Miroslava Salavu (1960–2016) mám před očima. S polodelšími vlasy zastrčenými za uši, v semišovém sáčku a v džínách, s vyrovnaným, zdánlivě nepřístupným výrazem. Jeho zdrženlivé vystupování neodpovídalo vnitřnímu boji, který vedl. Název sbírky ostatně vychází z jeho gnómického dvojverší: „Přibij mne ke dnu Pane pevně,/ Ať nevyjdu z bytí levně!“ V případě M. Salavy nešlo o přehánění.
Básník temných, introspektivních tónů se inspiroval barokem s jeho vnímáním rozporu mezi životem a smrtí, tělesností a duchem, lidskými choutkami – a snahami o dokonalost. Salavovy verše mají typicky „nenablýskané“ metrum, nepravidelný rytmus, neokázalé verše. „Trn co projel dlaní./ K pláči jsem a k pousmání.“ Nemilosrdné ohledávání vlastních slabostí se protíná s undergroundovým rabiátstvím. Neokázalé vulgarismy to všechno koření.
Michal Šanda v doslovu popsal ojedinělý způsob, jak vznikaly Salavovy verše a sbírky. Vydával se z domovské Zbraslavi prvním autobusem do Prahy a v Klementinu psal, než přišli první kolegové. Pak se věnoval knihovničině. Básně zapsané do sešitů svěřil editorovi a do výsledku nezasahoval. Každá z jeho sbírek je tak výtvorem konkrétního editora – zde Michala Šandy. Kniha zaujme věrohodností, základní poctivostí. Civilností básníka se svědomím.
S odstupem skoro deseti let od jeho smrti se zdá, že ty básně nijak nezestárly. Prošly barokním testem konečnosti bez úhony. Verše jako Salavovo prosté, minimalistické přání: „Potkat tak v sobě člověka“ prostě fungují.