Miroslav Vitouš: Klíč k životu

Galén 2021

Knižní autobiografie jednoho z nejzajímavějších hudebníků českého původu bezesporu zaslouží pozornost. Lze také přimhouřit oko nad faktem, že Miroslav Vitouš příliš nevládne literárním talentem. Nemusí, jeho nesporné mistrovství přece spočívá v něčem jiném. V recenzi knížky ovšem nelze zatajit pocit, že Miroslav Vitouš měl ke psaní přizvat zkušeného spoluautora nebo alespoň editora. Nejraději chápavého vrstevníka z řad spisovatelů. Zachycení cenných informací z první ruky mohlo jít mnohem hlouběji, zahrnout více reálií, podrobností, pocitů, odstínů a podtónů. Přiblížit se třeba výtečným a přitom čtivým pamětem Jana Konopáska, literárně uhlazeným Jiřím Plockem, aniž ztratily osobitost vypravěče. Nebo dokonce ikonické autobiografii Milese Davise, důvěryhodně živelně převyprávěné Quincym Troupem.

Nejde jenom o Vitoušovy prohřešky vůči češtině, které lze sice u pisatele, uvyklého dlouhá léta komunikaci v angličtině, snadno pochopit, ale stejně snadno se daly z textu odstranit. Namátkou, „jíst lobstery“ přeložit na „jíst humry“. Nebo přeformulovat za uši tahající věty typu „pamatuju si, že jsme hráli s Weather Reportem koncert někde v college a Chick Corea s Return To Forever hráli opposite“, které vážně nejsou zrovna česky. Jejich ponechání ve zkomolené podobě nemá nic společného s autenticitou vyjadřování, jen s nešikovností a nedotažeností. Jistě, formální nedostatky a jazykové „falešné tóny“ lze považovat za prkotiny a tolerovat, vždyť přece rozumíme, co chtěl autor říci. Nicméně pohled objektivního editora mohl pomoci v mnohem důležitější, obsahové rovině.

Knižní autobiografie jednoho z nejzajímavějších hudebn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář