Pod názvem Mississippi John Hurt – His life, his times, his blues (Jackson: University of Mississippi Press, 2011, 308 stran) vyšla na podzim minulého roku výtečná 
a historicky vůbec první biografie tohoto legendárního mississippského songstera, a to až po dlouhých 45 letech od jeho smrti. Zajímavý je i fakt, že pochází z pera britského autora. Je jím Philip R. Ratcliffe, rodák z Liverpoolu a profesí konzultant pro ekologické využití krajiny. Navíc sám kytarista a vášnivý fanoušek blues.
Ratcliffe se důstojně řadí po bok svých krajanů Paula Olivera či Michaela Greye, kteří se do tématu starého amerického blues dokáží ponořit s udivující erudicí, tradiční britskou důkladností a příslovečnou buldočí „posedlostí“ pro věc. Ratcliffe, sám v tomto směru zpočátku skeptický, dokonce v knize cituje názory svých amerických přátel, kteří jej v tomto jeho časově náročném, důkladném a detaily oplývajícím výzkumném projektu od začátku povzbuzovali a zdůrazňovali význam toho, že jakožto cizinec si právě dokáže udržet žádoucí nestrannost a objektivitu.
Vše začalo víceméně náhodou. V roce 2003 autor zatoužil získat vzácnou kytaru značky Stella, na kterou hrávávali předváleční bluesmani. Jeho přítel z Marylandu mu jednu pomohl opatřit a poté spolu odjeli do Avalonu v Mississippi, kde, jak se doslechli, v červenci zrovna měl proběhnout první ročník akce pořádané Hurtovou vnučkou pod názvem Mississippi John Hurt Festival. Ratcliffe tam nejenom zahrál několik skladeb jako poctu dávnému songsterovi, ale doslova okouzlil zmíněnou Mary Frances Hurt Wright svým zájmem o odkaz jejího dědečka. Tehdy se rozhodl, že zdokumentuje celý jeho život formou fundované biografi e. Následovalo šest let cestování z Anglie do Mississippi, kde navštěvoval místa známá z hudební literatury a archivů, pořizoval interview, vše pečlivě dokumentoval a hlavně získal řadu cenných kontaktů a velkou podporu od lidí na takových místech jako třeba v 
archivu Okresního soudu v Carrolltonu, kde jsou uchovávány historické matriční a sčítací materiály o obyvatelstvu nebo na Ministerstvu dopravy státu Mississippi, které mu zpřístupnilo vzácné dokumenty o historii místních železnic, jež měly pro rozvoj blues v tomto převážně zemědělském státě kdysi velkou důležitost. V Americe také poznal Suzanne Hoskins Brown, sestru klíčové postavy při „znovuobjevení“ Hurta v 60. letech jak uvidíme, a tím pádem exkluzivní přístup k jeho osobnímu archivu z pozůstalosti. Postup při psaní knihy úzce konzultoval s Davidem Evansem, autorem, hudebním historikem a editorem knižní edice American Made Music, který jako hrající bluesman, několikrát navštívil i Českou republiku.
Mississippi John (Smith) Hurt (1893– 1966) ve svém životě zažil dvě hudební kariéry. První již v roce 1928, kdy pro značku OKeh nahrál v New Yorku celkem dvanáct snímků. Dva z nich, Frankie a Spike Driver Blues, zařadil Harry Smith do své kánonické kompilace Anthology of American Folk Music z roku 1952 (reedice Smithsonian Folk ways, 6-CD, 1997), která měla zásadním způsobem o nějakých deset let později vybudit bouřlivou vlnu nového zájmu bílých intelektuálů, studentů a folkových muzikantů na Severu o autentickou starou hudbu zapomenutých lidových interpretů z legendami opředené „neviditelné republiky dávné, divoké Ameriky“, jak tomuto období a regionu příhodně říká kulturolog Greil Marcus. O mnohých z těchto starých interpretů se soudilo, že musejí být již dávno po smrti. A tehdy vznikl mezi těmito lidmi stojícími za folkovým revivalem na začátku 60. let nápad, pokusit se zjistit co se s nimi stalo a jaký byl jejich další osud.
V roce 1963 se mladý student Tom Hoskins, inspirován veršem jedné z Hurt ových starých skladeb („Avalon my hometown, always on my mind“), vydal do Mississippi a Hurta skutečně v online casinos městečku Avalon našel. Ve svém starém volkswagenu měl s sebou kytaru a přenosný páskový Ampex a s rozechvěním ze svého objevu se pokusil Hurta přemluvit, aby na pásek zahrál něco ze starého repertoáru. Hurtovi bylo již přes 70 let, byl udřený z práce na polích, ale kromě jisté neohebnosti v prstech nic z jeho někdejšího jedinečného hráčského a vokálního stylu nechybělo. S vrozenou laskavostí, senzitivitou a snahou vždy potěšit své posluchače Hurt pro Hoskinse nahrál na 
verandě svého domku a to za přítomnosti své ženy Jessie, dětí, a s doprovodem zvuků drůbeže a psů, nejenom pár z oněch snímků ze seance z roku 1928 pro OKeh, ale též několik zcela neznámých dalších písní z jeho dávného repertoáru, které doposud nikdo z mladých nadšenců nikdy předtím neslyšel. Ty se staly páteří jeho „nového“ repertoáru po svém znovuobjevení a cestě na Sever, kde se stal jednou z nejmilovanějších a nejobdivovanějších postav folkově-bluesového revivalu probíhajícího na mnoha festivalech jako Newport a univerzitních kampusech.
Paralelně s knihou vyšlo unikátní CD s těmito vůbec poprvé zveřejněnými Hoskinsovými nahrávkami Johna Hurta z Avalonu ze 3. března 1963 pod názvem Discovery: The Rebirth of Mississippi John Hurt (SFR 108), na kterém se jako producent podílel též autor biografi e a které obsahuje 18 písní a patnáctiminutové interview. Nahrávka dodnes zní jako dejavu – kdysi zkamenělá a náhle otevřená zvuková kapsule časově překlenující dlouhých 35 let.
Kniha se skládá z pěti kapitol, čtyř dodatků, velmi podrobného referenčního poznámkového aparátu a propojeného jmenného a předmětového indexu. Prologem je velmi osobní výpověď Hurtovy vnučky o vztahu, který měla ke svému dědečkovi, a o udržování jeho odkazu, o které se dnes velmi aktivně snaží doma v Avalonu. V první kapitole Ratcliffe pojednává historii Hurtových rodičů, kteří byli ještě otroky v Alabamě. Na základě matričních a dalších ofi ciálních dokumentů podrobně sleduje osud celé rodiny. Od jejího příchodu do Avalonu v roce 1892, přes Hurtovo narození a dětství až k jeho hudebnímu rozvoji a vlivům. To celé je zarámováno na pozadí vylíčení vývoje železnice v této zapadlé, pahorkovité oblasti státu Mississippi či analýzy komplexních rasových vztahů, kdy jak autor zjišťuje: „segregace byla normou, ale většina bílých i černých žila na samé hranici chudoby a proto spolu vycházeli a pomáhali si.“ Z této zkušenosti zřejmě vycházel i Hurtův celoživotní postoj. Hurta, zdá se, nikdy příliš nezajímal 
emancipační boj za práva černochů na počátku 60. let, tedy v době, kdy se sám dostal v rámci revivalu do měst na Severu, kde oslovoval a kdy mu u nohou doslova klečelo početné bílé publikum, zatímco v Mississippi či Alabamě stále docházelo k hrůzným excesům ze strany rasistických bělochů podporovaných místními úřady. Ratcliffe si všímá i zajímavého paradoxu. Řada autorů je názoru, že někteří černí bluesmani do svých textů zašifrovávali různé, více či méně militantní protestní postoje žehrající na rasový útisk. Třeba i formou písňových textů v příbězích plných násilí. U Hurta jakoby to bylo přesně opačně. Jeho dvanáct vydaných nahrávek z roku 1928 obsahuje šest snímků, tedy polovinu, jež jsou vyloženými morytáty (Ain’t No Tellin’, Louis Collins, Got the Blues, Can’t Be Satisfi ed atd), zatímco v jeho nahraném materiálu po znovuobjevení v 60. letech je tento poměr dramaticky nižší. Ovlivnil snad tehdejší výběr snímků sám label OKeh? Slábl Hurtův zájem o zmiňování násilných témat s tím, jak stárl? Zpíval to, co se naučil, jen pro pobavení svých posluchačů, anebo pro vyjádření frustrace nad tím, že musel dodržovat rasová přikázání, jimž se říká „Jim Crow“? OKeh původně zamýšlel vydat jeho nahrávky v bělošské sérii hillbilly desek a teprve později byly zařazeny do škatulky „race records“ určených pro černošský trh. Je to škoda, možná by býval byl daleko slavnější. Navíc, podle vyznění těchto jeho starých nahrávek z roku 1928 vládlo i mezi znalci žánru a sběrateli až do jeho znovuobjevení přesvědčení, že jde o bělošského interpreta.
V dalších kapitolách Ratcliffe sleduje život Hurta v letech 1929 až do jeho smrti v roce 1966. Jeho líčení je vyšperkováno řadou unikátních fotografi í, kuriózních a často humorných podrobností, příběhů a interních anekdot, na které narazil při rozhovorech s pamětníky. Jsou zde otištěny i (gramaticky) neopravované přepisy Hurtových osobních dopisů přátelům a manažerům na Severu s dodnes dojímavou a noblesní sémanticko-stylistickou snahou o jejich vřelé vyznění, plné lidské laskavosti, otevřenosti a vděčnosti, zvážíme-li fakt, že opustil školu v páté třídě a celý život prožil na mississippské venkovské polosamotě. Přes Znovuobjevení a sladký úspěch a 
Problémy s managementem a smrt MJH přichází fi nální kapitola Odkaz MJH. Zde je vylíčena poněkud trpce vyznívající situace, kdy ještě za jeho života vypukl dlouhý a dost sveřepý boj o licenční práva a tantiémy k jeho nahrávkám v celkové hodnotě necelých 300 tisíc dolarů. Namočeni do toho svým způsobem byli i sami jeho objevitelé a současně manažeři, a to včetně labelu Vanguard. Tom Hoskins z toho vychází asi nejlépe. Ratcliffe sehnal dopisy, v nichž Hurtova žena Jessemu Hoskinsovi dojemně děkuje za menší peněžní částky a šatstvo, které jim, ač sám prakticky na mizině, do Mississippi pravidelně zasílal, než se celá situace zdlouhavě právní cestou vyřešila. Ratcliffe je nestranný a v dalších přílohách knihy předkládá čtenáři pro vlastní posouzení doslovná znění relevantních kontraktů a ujednání. Závěrečná kapitola také sumarizuje současné snahy jeho vnučky o uchovávání odkazu Mississippi Johna Hurta, včetně založení Nadace MJH podporující rozvoj interpretace bluesové hudby mezi dětmi z nejchudších rodin, založení jeho muzea v původním, byť o kus dál přestěhovaném domku nebo každoroční hudební festival v Avalonu.
