Cirka stopadesátistránková, sympaticky vrstvená složenina ze sady Herzogenrathových, psavecky rozborových prací o filmu-filozofii-médiích, má podvratně vyvedený cover. Stříbrný. Natolik, že kdykoli se knihy dotknete bez laboratorních rukaviček, sejme vám i ten nejmenší otisk. To mne zprvu vyděsilo. Jde to ale lehce smáznout třeba rukávem košile. Jako kdysi před digitalizací filmu čili dnes takřka všeho bývali střihači coby vánoční stromek ve střižně ověšeni sekvencemi filmových pásů a pak je před založením do stroje jen zkušeně otřeli kusem látky. Narušitelský je i plastický reliéf názvu na titulní straně, kde první m a poslední a v Myslet média jako by z embosování „učůrnuly“. Vnějšek (obálky) tu až překvapivě souvisí s vnitřkem.
Pokud se čtenář prokouše první klopotnou kapitolou Film a filozofie / Film jako filozofie: Spřízněni volbou?, víceméně postavenou na citacích a rozvinutých komentářích Herzogenrathova zjevného gurua a pojmologického vševěda Gillese Deleuzeho, čeká ho konečně ryze a sytě autorská část s rozborem filmu. Kapitola s opět spíše přednáškovým názvem Podivné typologiky: Deleuze na projížďce po Lynchově Lost Highway je, pokud by si znova a znova nepomáhal odkazy na toho či onoho, výtečným rozborem nejen jmenovaného Lynchova filmu, ale i způsobu uvažování/myšlení Davida Lynche coby filmaře a zárověň normální promlouvající bytosti: „Krása filmu, který je abstraktnější, tkví v tom, že každý má jiný názor. Mám rád věci, které ponechávají prostor pro snění. … Není k ničemu říkat: Znamená to tohle. Film je to, co znamená.“ Autor tu pečlivě rozebírá ne-časové ne-struktury filmu, který můžeme brát jako něco, co „nesedí“, co nedává smysl, nebo jak film, který nám říká něco hlubokého o časových vrstvách skutečnosti, touhy a paměti a ukazuje, že tyto se vždy vzájemně prostupují, takže jednoduše neexistuje žádná pravda nebo konečný význam, který by „seděl“. Živé bytosti, neživé, čas i prostor jsou koherentním médiem ve smyslu působení na sebe i na vás.
Přesvědčení průkopníků práce s celuloidem, že „fotografie a film balzamuje čas“, už narušila sama síla času. To je mottem druhé významné rozborové autorské kapitoly Hmota, která vytváří obrazy: Decasia Billa Morrisona. Herzogenrath zde správně představuje vpravdě alchymistické hodinové Morrisonovo dílo, stvořené z nalezených kusů pradávné filmové matérie a umělecky transformované, nikoli jakožto časovou kapsli, ale připodobňuje (nejen) Decasii k ruině, v níž se neustále překlápí minulost do přítomnosti a naopak. Rozklad nemůžeme označovat prostě jako negativní, ničivou sílu. Protože i rozklad tvoří. Ať chceme, nebo ne. Stejně jako na Möbiově pásce je vnějšek zároveň součástí vnitřku. Rozklad a skládání se stávají nerozlišitelnými. Jsou destruktivní i kreativní současně. „Starší archivní záběry mají tu vlastnost, že se jich dotkl čas, že je zasáhlo něco mimolidského. Mezi okamžikem, kdy byly poprvé zaznamenány na 35mm negativ a kdy byly přeneseny na papírový mezičlánek, se udála spousta věcí. Byly skladovány, pršelo na ně nebo je ohlodávaly krysy…“ A tady autor vyjevuje, že na úrovni materiality média se objevuje něco nového. Ono Herzogenrathovo divné vnázvení pro tuto sérii rozkvetlých esejí v MediaǀMatter, z čehož je odvozen titul knihy a zjevně dle instrukcí nutno používat nepříliš běžný dělicí/spojující hrázný symbol, „ǀ“, lze přeložit i jako MédiaǀHmota, matérie. Ten se objevuje v textu mnohokrát. Když si na to zvyknete, tak neruší, za což je nutno vyseknout poklonu překladu Jana Petříčka, který se musel utkat jednak s různotvarným klopotným jazykem autora, ale navíc s dlouhými citacemi pasáží (zabírají cca třetinu knihy, k dobru výsledku, dlužno říci), v nichž svým svérázným způsobem komentuje výtvarno/film zmíněný David Lynch nebo jiným stylem Bill Morrison.
Skrze film, spojitou audiovizuální matérii média, se Herzogenrath skokem vrhne na zvuk a hudbu. Dvě kratší eseje s několika velkými jmény novotvarných hudebníků (John Adams, John Cage, Charles Ives) tu překlopí v nejdelší kapitolu Sonorní lid: Technoǀhudba a radostné politickéǀtělo. Zde se tzv. filozofií vyloučeného společenství pokouší vpravit čtenáři, že techno, resp. jakýkoli element, který vyčleňuje a zároveň začleňuje „čímsi nespokojenéǀafektované bytosti“ do nějakého centra bez vůdce k velmi spekulativnímu společenství, je cosi jako výchovné a nevyhnutelné pozitivum pro vývoj. Autor tu navrhuje jakési své nové možnosti uvažování o médiích. Tyto „nové“ myšlenky si ale sám zamotá v poslední kapitole Za praktickou estetiku: Myšlení s vložením citace svého gurua Deleuzeho poněkud demagogickým ptydepe, že „Kinematografie sama je novou praxí obrazů a znaků, jíž musí filozofie dodat teorii v podobě praxe pojmů“.