Na Betáni

Milena Slavická, Torst 2022

Knihy Mileny Slavické představují tvrdý oříšek. – Tedy pro každého, kdo předpokládá autobiografickou linku, a chtě nechtě pátrá, která z postav se podobá autorce… Mám toto postižení, takže jsem hledal v Povídkách jamrtálských (2010) stejně jako v Hagiboru (2014). V obou případech jsem tušil, že tam autobiografický prvek bude. A teď v knížce Na Betáni teprve! A zase jsem vedle…

Totiž, knížky Mileny Slavické spojuje dokonale odpozorovaná intimita „nedůležitých“ životů. Její „nehrdinové“ si neumějí se světem poradit. Snaží se jím proflákat, tak jako zoufalečtí kamarádi vypravěčky v Povídkách jamrtálských. Stejně jako mladá česká emigrantka v londýnské emigraci na počátku sedmdesátých let v Hagiboru. Stejně jako hlavní hrdinka knihy Na Betáni, která se pohybuje mezi pražskou periférií a patricijskými Vinohrady, a nikam vlastně nepatří. Postavy knih Mileny Slavické váznou v předivu vztahů, do kterých obvykle ničivě zasáhne emigrace rodiče – Hagibor zčásti vypráví dcera oné emigrantky do Londýna, vypravěčce knihy Na Betáni emigruje otec do Haagu. 

Čtenář by ale možná nad autobiografičností knih Slavické tak nemudroval, nebýt přesnosti jejího pozorování. Autorka se ztrácí za svým pohledem, což z ní činí výjimečný případ v současné české próze, a čtenářský zážitek. V knize Na Betáni popisuje psaní, jímž se její hrdinka snaží zbavit dávného traumatu, takto: „Každé ráno jsem roztáčela své mlýnské kolo a bála jsem se, co vybagruje. Hlavně chaluh jsem se bála, těch šlahounů, pevně obtáčely hřídel a odkapávala z nich voda plná ploštic. Nebralo na mě žádný ohled moje mlýnské kolo, jeho lopatky vytahovaly z bahna vzpomínky omotané nitěnkami a červy. Lapaly po dechu moje vzpomínky, když jsem je ve spěchu balila do slov…“ Víra v sílu slova a literárního textu je tu tak přítomná, že se ani nemusí zvlášť zdůrazňovat.

A co je téma? Osudovost lidských vztahů, to, jak se proplétají a ovlivňují. Hlavní hrdinka knihy Na Betáni je dívka trpící emocionálním chladem své matky (ta navíc po roce 1989 vyrazí za sebenaplněním do velkého světa). A sebeklamy svého otce, jenž se jako někdejší komunistický soudce v holandské emigraci přeladil do role odpůrce režimu. A jeho dcera mu po pobytu u něj začne přezdívat „legislativní“ otec.

Alternativu lesklým, chladným světům dokonalého designu i designové sebereflexe tvoří hrdinčina teta. Právě ta žije v domku v Kunraticích, poblíž hospody Na Betáni. A Slavická prokazuje porozumění pro příměstský svět dvorků, neudržovaných zahrad, keřů rašících ze dvorů, zbastlených interiérů a osiřelých hraček. Periférie se koupe v oparu hospodské vzájemnosti – a vzájemné surovosti. Místní mladík je oběť zdejších chlapů, stejně jako vypravěčka. A hrabalovská perlička na dně se nekoná, protože tito chlápci nepábí, nýbrž si jdou tvrdě za svým. Hlavní hrdinka se tak propadne do světa zneužití a následného traumatu. 

Kniha Na Betáni ovšem nešokuje siláckými detaily, nestaví na estetice ošklivosti. Její jazyk je zároveň blízký a vzdálený. Příběh pracuje s motivem zamlčených poranění, která se, neodžitá, vracejí. Hlavní hrdinka se po letech pokusí o mstu, jenom aby zjistila, že je jí zřejmě souzeno zůstat na straně poražených a ignorovaných. Jedno je zřejmé: „Bylo mi jasné, že musím svou paměť vyčistit, že jinak to nepůjde, takže psát musím“. Přesto se příběh uzavírá nesenzačním, ale věrohodným vyústěním, které kvůli čtenářskému požitku nelze prozradit.

Doprovod tvoří autorčiny fotografie. Zčásti zobrazují všední scenérie příběhu z periférie, ovšem rozostřené do teček: Když se díváte dostatečně zblízka, vidíte konečně zdálky. Zčásti jde o archivní, zřejmě rodinné fotografie. Včetně té, na níž má být hrdinčina kunratická, milovaná teta – ale možná jde o další kouzlo zastřeně autobiografické prózy. 

Slavická v knize představuje další ze svých zachycení času uplývajícího mezi prsty. S melancholickým kouzlem emigrací do prázdna, cest do ztracena, vzpomínek vedoucích do zapomenutí. S postavami lehce načrtnutými, ale vykreslených s příznačnými detaily. S rozeklanými povahami, jež vysvětlují jejich životní zvraty. A s životními outsidery s „celuloidovýma očima“, kteří jsou na tom vždy hůř než my. Empatie se Na Betáni příliš nepěstuje, ale autorka ji má po ruce. Ostatně její próza má výmluvný titul „O nevinnosti a jiných maličkostech“. 

 

Přidat komentář