Pokud se spřátelíte s PAVLEM HEROTEM na Facebooku, záhy zjistíte, že má kromě vás dalších 1426 přátel. Mezi nimi jsou kupříkladu Sinead O’ Connor, Nick Cave nebo astronaut James B. Irwin. Víc přátel má jenom Forest Gump.
V oddílu Fotky najdete naskenované pohlednice a dopisy, které Herotovi posílali Jaroslav Seifert, Bohumil Hrabal, František Kožík, Miroslav Horníček, Josef Kemr, František Filipovský. Na konci loňského roku vybral Ridley Scott mezi třemi sty čtyřiceti filmy z celého světa, které se přihlásily do soutěže Philips Cinema Parallel Lines, finálovou pětici. Mezi těmito pěti nominovanými byl film The Deal. Ústřední postavu muže s vidlemi ztvárnil – Herot. V době trutnovského Open Air Music Festivalu vyšla snad ve všech českých novinách fotografie, na níž v první řadě hned pod pódiem stojí Václav Havel a Magor Jirous a mezi nimi – Forest Herot. V listopadu mne pozvali na čtení na druhý konec republiky, až do Veselí nad Moravou. Uondán dlouhou cestou vlakem vejdu do místní kavárny, abych si před čtením dal presso a na zdech kavárny byly rozvěšené obrazy a koláže – Hergot! Pokud má tento svérázný podivín zrovna slinu, vyplivne do e-mailu dávku básní, že se až dech nad nimi tají. Že má česká kultura co do činění s bezmála géniem, jsem si uvědomil dávno. Ke genialitě Herotovi chybí pouze porazit čínské reprezentační družstvo v ping pongu. S americkým prezidentem už se viděl. Proto jsem před dvěma lety Herota oslovil, jestli by byl svolný udělat pro UNI rozhovor tak na dvě stránky. Svolný byl a na moji otázku kdy a kde se narodil, mi poslal reportáž o tom, jak s Londýnem, Skalákem a Karlem Vepřkem jeli do Švýcar navštívit Sváťu Karáska. V současnosti má náš odbočkovitý rozhovor 98 stran fontem Arial 10. Ještě není dokončený a už se překládá do španělštiny a japonštiny. S laskavým svolením Herotových literárních agentů exkluzivně pro UNI přinášíme ukázku:
Jak vypadá tvůj pracovní den?
Dneska! To je zase den. Jako ten včerejší. Na včerejšek kolem jedenácté večer jsem vymetl kamna. Potom jsem chvíli psal, tak do tří. Včera jsem vstal v devět, čekal listonošku na platbu za inkaso, zatápěl, leč marně. Odpoledne jsem opisoval obsáhlou básničku k úmrtí Mejly Hlavsy pro Czech free press, ta je hodně dlouhá, natolik, že když jsem ji čítával před vystoupením Plastiků, tak si řekli: To stihneme dát ještě jedno pivo. Potom mi přišel řezat dříví soused. Následoval spánek od 19:00 do 22:40. Prošel jsem poštu na internetu a nebylo mi stejně dobře, že jsem ulehnul. A dneska ráno. Raději se v tento den neprobudit, až další. V devět jsem vstal a začal zatápět. Včera už kamna nevěstila z magické koule žádné panenské vinobraní. Zapálil jsem a nastal kouř. Kuchyň ovládla podzimní mha, kdy bloudíš po místech známých jako slepý bez psího doprovodu. Topení jsem vzdal. Čím to je? Je prudký vítr a je velice široký. 
Máme nejstarší komín v Martínkově. Místnost ta byla zaznamenána v územním plánování už v polovině let dvacátých devatenáctého století. Komín přežil. Stál tu ještě jeden, ale ten skolila vichřice v padesátých létech. Sloužil jako pekárna. Patří k němu i pec, ale tam máme věci. Jsem nadýchaný kouře, že je mi docela nehezky. Nyní jsem v jiné místnosti a vyhledávám obrázky paní Fialové a Konvalinkové do koláže. Zítra mají přijet hrát do Moravských Budějovic. Napsali mi z undergroundového časopisu DNO, že by něco chtěli otisknout, to musím teprve, počítám v neděli, připravit. Našel jsem velké množství štosů vytrhaných článků s obrázky. Na jedněch, provazem převázaných, je několik abecedně seřazených písmen. Jedná se o F a K. Listuji do sedmé hodiny večer. Potom si dávám tři rohlíky a kávu. Mámě přináším z uhličitanové a studené kuchyně namazané chleby a čaj. Dal jsem jí velké množství divadelních a filmových archiválií k výpomoci. Do dvanácti jsme hotoví. Po dvanácté vystřihuji a nalepuji první koláž. Spát jdu o půl čtvrté. Další den vstávám po osmé hodině, majíce, že je po deváté. Zatápím. Je bezvětrno, zatopit se podařilo. Máma přišla do vytopené kuchyně, pomohl jsem jí ještě s donesením potravin na upečení žemlovky. Naštípal jsem dříví a donesl uhlí. Dopil kávu. Před desátou odešel do své pracovny a již se plně věnoval kolážím až do půl sedmé. Vzal jsem do ruky kastrolek a na stojáka, jako v bufíku, dlabal lžící a narychlo pojedl žemle s jablky. Odešel se oholit a vykoupat. Máma obvolávala sousedy, co mne vozí autem. Do koupelny mi přišla říci, že nikdo nemůže řídit, protože popili alkoholu. Jednak v ten den bylo Josefa a k tomu ještě v místní sokolovně příprava na sobotní ochutnávku slivovice. Bral jsem situaci v klidu. Nu nic, alespoň jsem se vykoupal a oholil, řekl jsem si. Konečně jsem otevřel internet a poštu. Po tom všem mi ten den připadal nudný, jenomže večer jsem pocítil bolesti v ledvinách a horečku, takže jsem ulehnul, a kdybych se neprobudil, ležím furt.
Vzpomeneš si ještě na svoje literární začátky?
Na každém statku býval hnůj. Tak i na našem. Dnes je zavezený, ale dodnes před ním stojí řada chlévů. Jeden neměl dveře. Tam byla připevněná hompačka, na které jsem se hompal. V patnácti letech již jenom posedával a snil. Stará trusovitá planina mi připomínala moře, který má barvu nebe nad ní a já si představoval, že pluji na lodi a napadaly 
mne myšlenky, které jsem zatoužil napsat na papír. Doběhnul jsem pro oranžový školní sešit, našel jsem v té závratné rychlosti červenou pastelku a psal. Samozřejmě blbosti. Jenomže ve mně zůstal pocit něčeho kosmického, jako by to nebylo ze mne, ale odněkud přiletělo ze vzdálených prostor Slunce. Od té chvíle jsem zatoužil, aby se ten velkolepý pocit zopakoval. A on přišel podruhé. A začal mne navštěvovat čím dál častěji. I v noci před usnutím. Spal jsem ve společné místnosti s mámou, tetou, strýcem Josefem. Nedalo se rozsvítit a psát. Měl jsem tedy u sebe baterku a přes hlavu přehodil peřinu a psal. Čím dál častěji. Abych se psaní věnoval, mi doporučoval František Kožík a i Jaroslav Seifert. Všichni v mé generaci jsme byli narušeni zvenčí dobou, ve které jsme hledali jed na krysy, byť neznajíce jeho účelů. Básník versus výtvarník. Obě činnosti jsou mým krásným sebeklamem, kamenem hozeným po mě nadvakrát. Jsou psychoterapií, a co by člověk neudělal pro své zdraví. Já se na všechno dívám očima komedianta, šaška. Z vlastních věcí se nedokáži moc radovat, protože dobře vím, že mají k dobrému dílu daleko. Najdu chybu za chybou. Nejhezčeji mi bývá ihned po dokončení. To jsem světa pán! Jsou to malé chvíle, ale díky za ně.
Mimo jiné jsi objevitelem originální fotografické metody.
Jako milovník abstraktních výjevů jsem si řekl, proč ve fotografii nelze vytvořit něco na principu náhody, která neexistuje, samozřejmě. Všechno je dané. Buď se tzv. náhodně nastříkané, vylité barvy spojí v estetický dojem, který autora osloví a nechá ho bez zásahu, anebo vnikne do jeho podzemní sféry a dodá mu ještě něco ze sebe. Ve starém časopisu jsem viděl malbu Karla Hynka Máchy. Spojil se mi s ní jeden dávný sen a v podvědomí mě napadlo přiložit nad obrázek foťák a začít s ním klepat, mávat, třást. Udělal jsem několik snímků a zjistil, že mají v sobě kus mystična. Pokračoval jsem v Březinovi. Když bylo mezinárodní fórum k jeho našli se účastníci, kteří si některé fotografie zakoupili. Delegáti ze zahraničí mi řekli, že se ještě s ničím takovým nesetkali. Bylo mi jasné, že tento styl nesmím ponechat v zapomnění. Nad objektem, obrázkem, ale i v přírodě, ve společnosti buďto kroužím, třesu nebo zrychleně pohybuji a záhy cvaknu. Kdo mě pozoruje, tak si myslí, že jsem nemocný třesem a dostavil se záchvat. Promýšlel jsem název. Třesoucí je anglicky quavering. Podíval jsem se do vyhledavače a ono to už existuje. Quivering photo. Rozmazaný se řekne anglicky blurred. Je tam také, blurred photo. Vím, všechno už tu bylo, všechno je vymyšleno. Jenomže když jsem viděl ty fotky, žádná se nepodobá tomu mému stylu. Ty fotky jsou takové divné, jako na psycho vyšetření. Našel jsem si tedy třes v oblasti zdravověda, latinsky. Tremor – poslední stadium deliria. Když jsem to napsal Mikolášovi Chadimovi, odepsal mi, že lepší název jsem nemohl najít. Tremor p.h. photo.
Přes Chadimu se takhle oklikou dostáváme k muzice. Hudbymilovné veřejnosti jsi znám coby člen Hever and Vazelína Bandu.
V Heveru and Vazelíně jsem ženská pro všechno. I zpěvák. Doposud ještě neznám perfektně texty. Jedna holka si prozpěvovala jednu tu našu a najednou ztratila slova, ta byla udivená, že je neznám. Využívám pozdního nástupu, až to někdo předzpívá, potom už to jenom zopakuji. Později, ale přece. Zároveň nesmím zpívat čistě, libozvučně, ale naopak. Skalák řekl: Čistě zpívat umí každej blbec. Držím se jeho slov a docela mi vyhovují. Dále vůbec necvičíme, pouze dvě hodiny, týden před vystoupením. To i šlape, jenomže když dojde na první veřejnou projekci, je s náma konec. Není nikoho, kdo by nastoupil přesně. Krásně jsme si na zkoušce zahráli Mozarta na konve a na koncertě bylo všechno zvrznuté. Věřím ale, že kdyby to bylo zahrané precizně, lidi by odešli. Já hraji na popelnici, čímkoliv, co se namane. Naposledy jsem totálně dodělal polovzrostlejší panenku. Mám různý kovový pancerfausty, mřížky, paličky, dřeva, krámy a těma bouchám. Potom hodně improvizuji. V jedné písni se také peru s plukovníkem BIS ve výslužbě Stárkem, který je oblečen do stejného policejního mundůru. Nebo házím ze jdoucí míchačky rohlíky do lidí a samozřejmě připravené hadry. Na konci vystoupení jen křičím s ostatními Bez práce nejsou koláče! Londýn rozbíjí palicí skříň, kovář kove na kovadlinu, Stárek točí sirénou a Skalák fukarem rozprašuje peří, hodně peří. A publikum po nás hází zpátky rohlíky, hadry a my zase po nich a neustále dokola se křičí Bez práce nejsou koláče! než vše zakončí Internacionála.
Jenom na okraj, kolik měříš a vážíš?
Měřím 168 centimetrů. Váhu nemám a také k čemu, možná na brambory, ale to není podstatné, když je dostaneme zadarmo. Vážil jsem se výskokem a podle sluchu dunění usoudil jsem 103 kg.