Shrnout texty či chcete-li poezii (valný smysl v žabomyších dohadech, zda je zpívaný verš básní či psaná poezie písní dávno nevidím, už starým Řekům a zároveň pro staré Řeky to bylo jedno) nevázaných členů a členek volného sdružení Osamělých písničkářů byl logický nápad. Nejenže obstojí v tištěné podobě. Ze stránek působí pochopitelně odlišně než při poslechu písně.
Očekávatelnou bohatost tvorby relativně velké, společně neosamělé party dokládá fakt, že první díl antologie mohl být rozčleněn rovnou do čtyř tematicky víceméně jednotných svazečků, nastrkaných do jedné krabice. Že se našlo dost materiálu na výběr pro druhý svazek Písně písní není divu. Milostná tematika jaksi bytostně zaujme téměř každého tvůrce, až na záměrné zapřisáhlé výjimky, které ovšem mohou přispět textem anti-milostným. Netřeba dodávat, že v případě Osamělců jde o jinou kategorii vztahových až erotických textů, než na jaké sázejí hitmakeři.
Obsah prvního svazečku čtyř-knihy S nebem to mám dobrý, zaměřeného na tematiku řekněme transcendentní, se také dal očekávat. Navazuje na kompilační album Turniketem do ráje (2015). Naopak se nedalo očekávat, že by se Osamělí písničkáři pustili třeba do pajánů ve stylu křesťanského folku. Ne, že by mezi nimi nebyla řada upřímně věřících a sbírka neobsahovala nějaká ta vyznání vyšší bytosti nebo bytostem, ale už z principu přece nemohou být v téhle sestavě tvůrců dogmatici. Z textů zpívá nadhled, ironie a sebeironie, úžas, smíření nebo třeba existenciální tíseň, občas dojde i na hodně nemilosrdnou pointu.
Trochu záhadně by mohl působit název třetí knížečky Kwi kwik ňu ňu hajhou gu. Že by dada? Ano, ale ne vždy nebo ne docela. Osamělí písničkáři zkrátka mají hodně písní vystavěných na slovních hříčkách, ale také fantaskních představách zdaleka nejen zvukomalebných. Navíc někdy realitě bolestně či směšně blízkých, ve kterých figuruje nějaký ten nonsens jenom zdánlivě. Mimochodem, jako název tohoto dílu byl použit verš a zároveň z kontextu snadno pochopitelná, smysluplná pointa písně Jiřího Smrže Gu gu heil ťu, která by dobře zapadla i do prvního svazku.
Čtvrtá dílčí sbírka antologie Pod Řípem pak poeticky ne-řeší reálie rodné hroudy. Se vší šíří inspirace, od kusů místopisných přes národní povahu nás, krajanů, až třeba po (pod)texty neprvoplánově a nadčasově politické: Stejně jako se Osamělí chvályhodně v milostné oblasti nezabývají chytlavostmi rozhlasových lásek-pásek, nečekejme od nich agitky.
Mimochodem, celý čtyřknižní artefakt vypadá k světu i díky čisté, minimalistické grafice koho jiného než Petra Nikla. Taktéž Osamělého písničkáře, s několika texty zahrnutými v antologii.
Že jsem kromě Petra Nikla v roli výtvarníka a Jiřího Smrže, jenž se mi hodil k popisu věci, neuvedl žádná jména zastoupených autorů? Že necituji vhodné ukázky z textů? Naschvál. Všichni zúčastnění Osamělci by se do recenze nevešli, je jich požehnaně, a přišlo by mi líto nějakého vynechat. Čtenáři UNI stejně znají obvyklé podezřelé. Chcete-li, mrkněte na stránky Osamělých písničkářů, kde v upoutávce na čtyř-knihu visí seznam. I ten je ovšem ukončený takhle… Třemi tečkami.
Důkazem umělecké životnosti čtyřsvazkového prvního dílu antologie budiž, že jsem po přečtení velmi zvědav na díl druhý. Jaká témata Osamělci vyberou a najdou opět dost textů/básní na jednotlivé koncepční kolekce? Když si tak v duchu promítnu mnohdy jiráskovské (nemíním hanlivě) repertoáry řady Osamělých tvůrců, nepochybuji, že ano.
Tomáš S. Polívka