Nebohý Franz Kafka na nás hledí z hrnků a jiných předmětů, což je u autora takového Umělce v hladovění obzvlášť pikantní. Při jeho proměně v dekoraci se často používá zřejmě poslední fotografie pořízená za autorova života, v roce 1923 (v obchodním domě Wertheim v Berlíně). Vyhublý Kafka na ní hledí upřeně do kamery, s neuvěřitelně hustými vlasy sčesanými dozadu, jako by zpytoval pozorovatele. Jeho pohled a podoba jsou ovšem dány tím, že to byla fotografie na pas a že byl tehdy již nemocný… nicméně sériovým využitím fotky se vytváří obraz depresivního tuberáka, který se ze všech svých splínů vypsal jakousi „mystickou“ prózou. Přimotejme k tomu ještě židovství vnímané jako podivné kouzelnictví a máme prvotřídní marketingový produkt. V tomto vidění by Franz Kafka, kdyby žil dnes, byl ostříhaný na emo, hrál by v shoegazeové kapele, pokud by rovnou nerapoval, trpěl by klimatickým žalem a uvažoval o konverzi ke špagetariánům. Neurol by pojídal ve velkém.
O samotném Franzi Kafkovi to nevypovídá nic, o jeho textech ještě výrazně méně.
Franz Kafka workoholik
Jedno z mých životních překvapení, kterých se mi dostalo, když jsem začal pracovat ve státní správě, bylo spojeno s Kafkovými texty. Teprve coby úředník jsem si naplno uvědomil to, co jsem dosud jen tušil – jaký byl Kafka realista. Jeho mistrně odpozorované a popsané detaily každodennosti jsou vsazeny do snových souvislostí, to ano. Ale ty detaily sedí.
A tak výjev z Procesu, při němž Josef K. najde dva hlídače, jak jsou v komoře vypláceni byrokratickým katem (kapitola Mrskač), je na sto procent přesný. Pravda, ve státní správě se metly nepoužívají – ale slova ano. A pro vyplísnění nadřízeným se používá krásný termín „dostat kartáč“. Souvislost je očividná, protože byrokratický stroj se udržuje v chodu díky složitému systému očekávání, průšvihů a pokárání. Zkušený úředník ví, že ono pokárání je jeho denním chlebem, protože se statisticky vyskytuje častěji. K úspěchu musíme spět. Úspěch je nepravděpodobný. Tudíž úspěch se nás netýká. Zato selhání ano, to selhání, které se nám zapisuje jako jehly stroje z povídky V kárném táboře přímo do kůže. A kůže, to jsme my, čemuž obzvláště porozumí tetovaní jedinci.
Včetně toho, že cesta do pekla může mýt dlážděna dobrými úmysly – hlídači jsou zmrskáni, protože si na ně Josef K. stěžoval. Trest je vždy pronikavější než provinění.
Dalším životním překvapením spojeným s Franzem Kafkou bylo prožití toho, že si lze soustrojí úředního aparátu užít. To je ono zvláštní vědomí, které Kafkovy postavy často mají. Nerozumí tomu, co se jim děje, ale uvědomují si to přesně. Nejsou úspěšní, ale nepřestávají být aktivní. Se zápalem, byť je možná horečný.
Jistě to souvisí s Kafkovým přístupem k úředním povinnostem. Jako zaměstnanec polostátní Úrazové pojišťovny dělnické pracoval pečlivě, ambiciózně a se zadostiučiněním. „Byl úslužný, a to i k poslíčkům a písařkám, nepodílel se ani na obvyklých intrikách v úřadě, ani na nacionálním politickém hašteření mezi Němci a Čechy, své nálady dával najevo zřídka a neměl nikdy popud hájit svůj revír,“ píše ve své zásadní kafkovské monografii Reiner Stach. Rychle se vypracoval do pozice středního managementu (jako zástupce vedoucího sedmdesátičlenného oddělení), byl oceňován nadřízenými a byť subjektivně cítil rozpor svého psaní a úřednických povinností, v úředničině se nacházel. Měla totiž živé jádro – jeho odbor dennodenně zpracovával na šedesát hlášení o pracovních úrazech, k nimž došlo. A přestože Kafka dovedl referovat o své práci s jistou komikou, na postižených mu hluboce záleželo.
