Neděle odpoledne: Viktorie Hanišová

Host, 2022

Čtyři romány, kniha povídek, kniha rozhovorů plus dlouhá řada knižních překladů, hlavně z němčiny, ale taky z angličtiny – to vše rovná se Viktorie Hanišová, ročník 1980. Její románová novinka Neděle odpoledne, právě vydaná v brněnském Hostu, může fungovat jako postskriptum předchozí volné trilogie na téma krachujících a poničených rodinných vazeb, hlavně těch emočního rázu, mezi matkou a dítětem, ale může taky tuhle trilogii hravě rozšířit na tetralogii. Pořád je to stejný terén, pořád jsou to stejná východiska: matka, otec, potomstvo, a pak svět, kam dospívající potomek odchází anebo je vyhnán – formovaný, respektive zoufale deformovaný, poškozený – takzvaně na zkušenou nebo prostě z nezbytí, z fatální nutnosti. Vlastně nejspíš na takovou lehce neurotickou čekanou.

Čekalo se hlavně ve třetím autorčině románu, v Rekonstrukci (2019), kde v hlavní příběhové lince matka jednoho dne sprovodila ze světa sebe a své mladší dítě, a to starší, přeživší, pak zvolna a ve výsledku bezúspěšně rekonstruuje, jaká akce předcházela té ničivé reakci, z jakých kořenů tahle tragédie vyrostla. Podobně v Houbařce (2018), zřejmě nejsilnější autorčině próze, kde (anti)hrdinka, vyděděnec z rodiny, skryta uprostřed lesů, kde se hroutí do nicoty stejně jako to chatrné obydlí, v němž je doma, rotuje den co den po stejné trase lesem a sbírá houby. Přičemž jí jde hlavně o podhoubí, mycelium, o poznání té psychologické sítě, v níž je základním orientačním uzlem trauma z jednoho sexuálního zneužití. Vlastním otcem. Houbařka ale přes veškerou tematickou tíži, zpracovanou v soustředných kruzích stále menšího poloměru, končí nadějí. Poslední věta té knihy zní vyloženě osvobodivě, co víc – osvobozeně: „Brácha, já už na houby nikdy nepůjdu.“ Stejně tak v Neděli odpoledne: „Odpusť mi to, Teo, můj synu.“

Kdo je Teo, čí je to syn – a co má otci odpustit? Teodor má klíč ke svému příběhu už ve svém jménu: Božidar. Míněno je to ale trochu ironicky: chvílemi má ten kluk, postupem příběhu mládenec, blíž k ďáblu než k bohu, víc ke stínu a tmě než ke světlu. Matka je úzkostná sektářka, co vyznává chrám a mesiáše a drží syna v totální izolaci: sociální i kulturní, psychické i fyzické; otec je pak profilovaný jako slaboch a srab, jehož osobnost se rozpustila v kvantech tuku, kterými se obalil, aby zapomněl – aby k němu všechny ty nárazy psychotického chování a jednání jeho manželky pronikaly bezpečně tlumené, oslabené, jakoby z dálky, která se ho netýká. Jenže když se role obrátí, když se otec své manželce jednoho dne vzepře v Teodorův prospěch a matka přijde po čase o svůj blud, který neměl na rubu víc než zoufalou ekonomicko-mocenskou ambici, rodinná jednotka se rozsype. Teo jde obratem do světa, a protože i v téhle próze fungují motivické návraty a jistá soustřednost, potkává brzy svůj druhý emancipační impulz: jediného chvilkového kamaráda z dětství, chlapce, který náležel k nejužšímu týmu kolem mesiáše a jeho chrámu.

Má dvojí přezdívku: Otrok a Vychcan. První jde za povrchem, druhá míří na hlubinu. Vychcan je nastavený jako revoltní typ – a přes svou bezohlednou vychcanost se dobere v dospělosti majetku a jisté společenské pozice. Teo s ním jde do holportu, a najednou má božskou triádu víno-ženy-zpěv, kdykoli si namane; jenže zatímco Vychcan vývojově ustrnul, zamrznul, Teo míří dál, výš, možná by přece jenom rád k tomu bohu. Ale nemůže: měl totiž staršího bratra Hynka. Opět nomen omen: Hynek zhynul. Nejspíš Teovým přičiněním. Proto se mu vrací ve chvílích vytržení nebo ve snech – jako ostrá, neslitovná výčitka. Výčitka, které se Teo bojí pohlédnout do očí; proto Hynek, posmrtně už jen Hyn, žádné oči nemá, na jejich místě zejí černé krátery, propasti nicoty. Jenže Teo zvládne i tenhle pekelný kruh. A zvládne ho díky titulu knihy: neděli odpoledne. Každou neděli odpoledne totiž otec na pár hodin někam zmizí. Teo ho jednou špehuje – a setká se nakonec nejen s otcovým pohledem, ale i s přízrakem svého staršího bratra. Nějak se to psychologicky sepne všecko dohromady a kluk se svobodně nadechne.

Je to psychologická próza, napsaná realisticky. Bez básnivosti, zato s detektivními a mysteriózními prvky, a hlavně s veškerými jazykovými odstíny; například u Otroka-Vychcana je řeč vyloženě formativní, od počátku do konce modeluje a definuje jeho postavu. Ta próza je ovšem taky protkaná funkční, i když dobře čitelnou, snadno stopovatelnou, trochu populární symbolikou. Jako v Houbařce: les jako projekční plátno, podhoubí jako podvědomí, falicky tvarovaný třeň houby (který notabene kotví v pochvě), dům jako obraz vlastní duše, čím dál náruživější hrdinčina chůze ve vlastních stopách apod. V Neděli odpoledne pak hrají svou roli významotvorná, nebo rovnou dějotvorná jména hlavních postav – stejně jako fotografie skříně na obálce (jistě skrývající nějakého toho kostlivce); datum 11. září 2001 poukazuje na „válečnou zónu“, v níž se Teo ocitnul poté, co vyšel z domácí klauzy do školní třídy; otcovy nedělní výšlapy na kopec odkazují k biblickému Abrahamovi, který se odhodlával na jisté hoře podříznout svého syna Izáka; a konečně matčina permanentní pasivní agrese, na jejímž rubu je hluboké sebeodcizení, sebeodmítání, funguje jako mostek z první části knihy k těm zbývajícím dvěma.

V první části hraje prim Teova emancipační anabáze; druhá část (výrazně kratší) je anamnézou právě Teovy matky, ta třetí (nejkratší) pak Teova otce. Jenže ty anamnézy působí trochu nepatřičně, jako by byly v knize navíc, zbytečně dopovídají, vysvětlují. To je jistě v zájmu autorčina psychologického realismu, ale už méně v zájmu čtenáře, který by si rád dočetl Teův profil mezi řádky sám, po svém. Hanišová samozřejmě neříká explicitně všecko. Ono by to možná znělo trochu jako rouhání. Rodina tady totiž není základ státu, ale spíš generátor samoty a odcizení; podobně náboženství, ať už ve formě sektářství nebo takzvaně nesektářské, vychází z toho příběhu jako hysterií protkaná ideologie, která značně tlumí lidskou příčetnost a posouvá vyznavače na (a někdy rovnou za) hranici normality – a co víc: vráží jim do hlavy jako hřeb pocit, že víra z nich dělá lepšího, kvalitnějšího člověka. Mimochodem s podobným bludem si v trochu jiných souvislostech a s trochu jinými důrazy hrál Jaroslav Foglar, nejvýrazněji asi v případě lehce fašizoidního Rikitana z Hochů od Bobří řeky. U Foglara to ale byla nejspíš nevědomá projekce, u Viktorie Hanišové je to, hádám, záměrná, cílená kritika. Stejně jako je cílený ten jistý optimismus poslední věty. To odpuštění, přijetí. Víra, že i to nejhorší může dopadnout – pokud ne rovnou na výbornou, pak aspoň dobře.

 

Přidat komentář