Pražský novinář VIKTOR ŠLAJCHRT vyhlásil rok před svou šedesátkou bankrot. Tedy Bankrot – s velkým „bé“. Probral se znovu svými deníkovými zápisy z Neviditelného psa, které pořizoval v letech 1997–2001, a sestavil z nich druhou knížku (vyšla pod hlavičkou Revolver Revue).
Zatímco Suroviny laskominy (2000) vydaly na čtyři sta padesát stránek, nynější počin je střídmější, takřka polovičního rozsahu. Odstup měl autora k důkladnější sebereflexi, k větší kázni. Co přežilo?
V první řadě papír. Navzdory prognózám o nadcházející nadvládě elektronických extenzí, které měly poslat definitivně do stoupy už před nějakými pěti deseti lety klasická média, jako noviny nebo knihu. Navzdory skutečnosti, že i Ondřej Neff, který Neviditelného psa vypustil v šestadevadesátém roce do poloprázdného virtuálního výběhu, začal soubory svých internetových příspěvků publikovat brzy také „postaru“, čili knižně. Ten důvod je zřejmý: kniha zůstává, internet pomíjí – stačí vypnout proud. Co přežilo dál?
Sympatická autorská introverze.
Šlajchrt měl od počátku své novinářské kariéry jaksi náskok, nebo přinejmenším výhodu. Elévem v Mladé frontě se stal na prahu čtyřicítky. Do Respektu, kam nastoupil v roce 1994 a kam píše sporadicky dodnes, přišel tedy jako zralý muž. Nikdy nebyl v časopise tím, kdo chce být na očích; tenhle post rád přenechával lacině exhibujícímu Jiřímu Peňásovi. Držel se stranou, v závětří „velké“ kultury, na jejím pomyslném rubu. Jeho doménou byla vždycky periferie, zejména ta literární, ale i výtvarná, jak dokládá třeba Putování pomezím (2008), výbor z jeho kritických textů publikovaných především v Respektu. Šlajchrt si rychle osvojil způsob psaní právě na pomezí – a sice užitné (tý) deníkové žurnalistiky a nadčasové esejistiky. Vytvořil si poměrně osobitý styl, kterým dokáže zpracovat každodennost tak, aby měla rozměr platný jak na druhý den, tak po deseti letech. V Bankrotu možná tohle umění vynikne jasněji než u rozsáhlejších textů; kniha je totiž poskládána z drobných, někdy jen půlstránkových postřehů na nejrůznější témata: od kultury přes média a politiku po přírodu nebo domácí zvířata. Jde o subjektivní zápisník, kde mají své místo žánry reportáže, povídky, poznámky, glosy, lyrického obrázku z cesty, komentovaného výpisku nebo dojmu z četby atp. Je v tomhle druhu psaní vlastně kus básnického nadání, umění vidět věci ve více plánech, přemýšlet v kontextech, uvažovat napříč. Ostatně Šlajchrt vstoupil do literatury právě básněmi, komorní retrospektivou s názvem Pomalý pohyb (1998). A je paradoxní, že zatímco veršovaná poezie patří k tomu nejslabšímu v jeho vydaném díle, básnivost, přirozeně vmíšená do jeho publicisticko-esejistických textů, je tím, co dává těmto příspěvkům jejich ráz – je Šlajchrtovým základním stylotvorným prvkem. Příbuzností takové kvality, prosté akademismu stejně jako povrchních žurnalismů, je v současné české kultuře pomálu: Josef Kroutvor, Eugen Brikcius, Zdeněk Vašíček, Jan Nejedlý, Jakub Šofar…
Ale ve psaní Viktora Šlajchrta jde o víc než o vytříbenou básnickou senzibilitu a vysoký styl. Jeho texty mají silné autorské ručení. Šlajchrt nespekuluje; ani s fikcí, ani s realitou. První by sotva mohlo v jeho případě být bez druhého. Jestli byl v životě všestranným dobrodruhem, nadšeným výletníkem a tulákem, pak jím je i ve svých příspěvcích, psaných pro Neviditelného psa. V jeho textech se přirozeně zviditelňuje, zhmotňuje jeho život, jeho osud, pestrá a bohatá rodinná historie. Prostě řečeno: Šlajchrt má o čem psát, a umí to dobře napsat. Tedy tohle přežilo především, abychom se vrátili k úvodní otázce.
A titulní Bankrot? Napovídá stejně jako ostatní jmenované autorovy tituly: Putování pomezím, Pomalý pohyb, Suroviny laskominy, Srdečný pozdrav z hospody. Šlajchrt je v jádru básníkem romantické tradice, ovšem přitahují jej silně temnější, dekadentní polohy – jak života, tak díla. Na druhé straně jeho skepse, mnohokrát empiricky i literárně ověřené, ale neslábne jistá životní radost, chuť a síla. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by ani Bankrot. A psát o bankrotu by nebylo tak zábavné…
