Od Armstronga k Bécaudovi: Michal Bystrov

Galén, 2022

Michal Bystrov už mnohokrát osvědčil, jak skvělým je hledačem zasutých informací z historie populární hudby, archivním molem či spíš chrtem běžícím po sebeslabší stopě a zároveň poutavým vypravěčem. Na jeho knižní sérii Příběhy písní se právem snesla záplava pochval. Ovšem veledílo (když se u nás napíše ‚veledílo‘, zní v tom často ironie, ale zde je to myšleno zcela vážně) Od Armstronga k Bécaudovi je ještě výjimečnější, a pro zkoumání kulturních souvislostí zásadnější než tematicky příbuzné Příběhy písní.

Kniha vlastně naplňuje oblíbený reklamní slogan „dva v jednom“. Zaprvé jde o autorskou interpretaci tématu na základě výzkumu a zasvěceného vstřebání faktů. Zadruhé o důkladnou, do textů průběžně zapouštěnou antologii rozsáhlých dobových textů (reportáží, recenzí, rozhovorů, místo obvyklých krátkých citací a odkazů na obtížně sehnatelné prameny) i později shromážděných svědectví a vzpomínek aktérů a pamětníků. Až mikroskopická podrobnost, kumulování informací a sledování zdánlivě nedůležitých, dlouhých nitek souvislostí přitom nebrání spádu a čtivosti textů.

Rozhodně totiž nejde jenom o dokumentaci vzácných návštěv „západních“ hvězd v české kotlince od dob prvorepublikových po časy normalizace. I když ta samozřejmě tvoří základ knihy a je příkladně důkladná. Nebo jenom o to, že jednotlivé stati prokládá Bystrov docela podrobnými (ale ne přehnaně detailními) biografiemi probíraných osobností, aby každý čtenář nejen věděl, o koho šlo, a jaký měl ve své době význam, ale mohl si zařadit návštěvu umělce na našich krajích do kontextu jeho kariéry. Důležitá je totiž také druhá část podtitulu knihy: Legendy světové hudby v Československu – jak nás změnily a my změnili je. Komunistický režim pochopitelně toleroval pouze návštěvy z ideového hlediska „nezávadných“ či zdánlivě politicky apatických (Louis Armstrong, Duke Ellington) či ještě lépe, „komunistickým ideálům nakloněných“ umělců. Jistě, že se dávno obecně traduje, jak návštěva Petea Seegera v roce 1964 nakopla zdejší rodící se folkovou scénu. Včetně takových momentů, jako je inspirace ke stavbě zřejmě prvního pětistrunného banja a první dvanáctistrunné kytary na našem území. Ale u Bystrova navíc najdete shrnuté a dobře doložené odkazy třeba z dobového zahraničního tisku, jak návštěva zemí reálného socialismu nabourala idealistické sny notorického levičáka Seegera o tom, jak to tady „spravedlivě a lidsky“ funguje. Ne, že by ztratil svoji naivní víru. Ale i díky „drobné“ historce s mladíkem, který se chtěl dát s písničkářem do řeči, ale Seegerův zdejší „doprovod“ pánů v kožených kabátech fandu okamžitě odvlekl z Američanova dosahu, mohl později naznat a formulovat, že východní totality ráj na zemi rozhodně nebudují. Pochopil, že je cosi hodně shnilého v bloku východním. Důležitý je i příběh, kterak „správný zpěvák všech pracujících a bojovník za mír“ a „velký přítel Sovětského svazu“ Yves Montand krutě prohlédl, a uznal svůj omyl ohledně preferované ideologie. Vše mu docvaklo po vpádu sovětských vojsk do Maďarska a krvavé potlačení tamní revoluce v roce 1956 a pak samozřejmě po zdejším osmašedesátém. Jak nakonec pojal podezření a za cenu hlubokých depresí pochopil totalitní realitu i pěvec Paul Robeson.

Další zajímavou rovinou knihy je také srovnání poměrů prvorepublikových s těmi totalitními právě v souvislosti s návštěvami hvězd. Prvorepubliková účinkování Josephine Baker, orchestru Jacka Hyltona či Maurice Chevaliera jistě doprovázel chaos, projevy provincialismu či maloměšťáctví. Hvězdy také pochopitelně krmily bulvár. Jenže vše to bylo přirozené, svobodné. Hodně velký kontrast s profízlovaností, všeprostupující kontrolou, nesvobodou slova a konání a šedí let mezi komunistickým pučem a pádem totality. Mimochodem, Bystrov nezapomněl alespoň epizodně zmínit (v kapitole o Armstrongově návštěvě) třeba kriminalizaci a uvěznění Františka Spurného na samém počátku 70. let z „důvodů nedovoleného podnikání“. Tedy jen proto, že se v prostředí socialistické „legislativy“ snažil normálně věnovat činnosti impresária.

Dopodrobna jsou probrány zásadní fenomény, jako třeba ohromný podíl australské kapely Graema Bella na zdejší poválečné popularitě tradičního jazzu a vzniku podobně zaměřených kapel. V zajímavých a čtivých odbočkách ale Bystrov uvádí i „drobné“ příklady, jak se návštěvy zahraničních hvězd odrazily v české muzice i literatuře. Viz vtipnou historku Jana Vodňanského, kterak se díky zparodovanému ruskému překladu Písně o vyšinutém trpaslíkovi z repertoáru Yvese Montanda poprvé vnutil na představení Semaforu. Nebo, když už jsme u Semaforu, kdy možná Jiřímu Suchému padl do oka pro jeho image nezbytný žirarďák. Proč se postava Maurice Chevaliera epizodně dostala do Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále. Nebo jak vtipně literárně popsal Josef Škvorecký v románu Mirákl zděšení Petea Seegera, když „socialistická mládež“, eufemisticky řečeno, „nepřijala zrovna s nadšením“ jeho agitku Working Class Unite, tak silně připomínající za socialismu všudypřítomné pusté propagandistické kecy. Přitom všem se „děj“ jednotlivých příběhů nerozpadá na částečky, ale soustředěně táhne k pointám.

Autor se navíc neomezil jen na interprety. Jednou z nejzajímavějších kapitol je ta o návštěvě legendárního hledače talentů a producenta Johna Hammonda (ano, velkého propagátora jazzu, folku a pozdějšího objevitele Boba Dylana) v těsně poválečném Československu a utnutí jeho kontaktů po únorovém puči 1948. Přiznám se, vůbec jsem o této epizodě nevěděl, vy ano? Hodně poučné povídání na téma, co by mohlo být, kdyby.

Bystrov uvádí, že na knize pracoval déle než deset let. Pochopitelně vedle dalších povinností, ale ta nesporná pečlivost je znát a vyplatila se. Ale knihu, navzdory jejímu úctyhodně „biblovitému“ rozsahu a faktu, že jde o opravdu hutný zdroj informací, nebudete číst pracně a dlouho. Zhltne se jedním dechem. Zároveň věřím, že patří do kategorie knížek literatury faktu, ke kterým se lze i po letech vracet, a nejen kvůli oné faktografické hodnotě. Jistě, žádné téma z principu nelze vytěžit definitivně. Šlo by pokračovat i v pátrání po dalších méně masově vnímaných přítomnostech „západních“ umělců u nás (druhý díl?). Ale těžko si představit výrazně dotaženější zpracování návštěv těch jednadvaceti (přesněji 21 plus, nechybí související zmínky třeba o českých stopách orchestru Leslieho Hutchinsona či The Ian Campbell Folk Group) Bystrovem vybraných osobností či kapel a zároveň kulturně-společenských událostí.

 

Přidat komentář