Ondřej Bezr: Luboš Andršt – Ještě hraju vestoje

Galén, Praha, 2020

 

Po Markovi Brodském, Vlastovi Třešňákovi a především Vladimíru Mišíkovi vyzpovídal hudební publicista Ondřej Bezr další důležitou osobnost české hudby a kultury, kytaristu Luboše Andršta. Kniha, jejíž rozsah lehce přesahuje tři sta stran, pojímá Andrštův (nejen) hudební život od prvních kontaktů s muzikou a také se sportem (kytaristův otec byl důležitou postavou československého ledního hokeje) až po současné úvahy nad tím, co bude dělat, až mu zdravotní stav nedovolí dále hrát („Třeba bych pěstoval kedlubny, co já vím?“). Ovšem i když je možné svazek přečíst takřka na jeden zátah – tak čtivá totiž kniha je –, rozhodně nejde o přímočarý příběh geniálního hráče, který točí jedno album za druhým a střídá spoluhráče jak na běžícím pásu.

Lze-li ke knize přiřadit nějaké vhodné adjektivum, bude to slovo mnohovrstevnatá. Nejde pouze o formální členění textu na ústřední rozhovor (na skvěle kladené otázky jsme u Bezra zvyklí, ale zde si je jako přední odborník na blues a navíc milovník kytar zvlášť jistý tím, na co se ptá) a na Andrštovy vlastní úvahové či dějové kapitolky, v nichž děj rozhodně neztrácí na dynamice. Druhé rozvrstvení knihy je tematické. Ano, základem je životní příběh protagonisty, ale kniha se rozhodně neomezuje na epické vyprávění ve stylu „a co bylo potom?“. Důležitou součástí textu jsou i odbornější, ale stále čtivé odstavce týkající se hudební teorie a zvlášť kytar. Dokonce i poměrně dlouhou pasáž o tom, jak většina muzikantů hraje nesprávný interval v písní Greensleeves, nebo rozjímání nad typy stupnic – to vše se v Bezrově a Andrštově podání čte lehce jako detektivka. K celkové čtivosti pak přispívají i četné „veselé příhody“, ať už se týkají cest po Sovětském svazu s pitím vodky, rozbitými auty a nesmyslnými příkazy (několikahodinové čekání na taxi, které mělo muzikanty dopravit jen do vedlejší ulice), nebo třeba soustavného uplácení zástupkyně zřizovatele jako jediné cesty k většímu množství koncertů. Vůbec barvité líčení muzikantského života včetně povinných přehrávek a systému platových tříd je cennou součástí knihy a díky všem těmto prvkům a vrstvám je Ještě hraju vestoje jedním z nejlepších hudebních memoárů, které u nás kdy vyšly.

Jakého Luboše Andršta tedy fanoušek blues, jazzu, případně dalších žánrů na stránkách pozná? Kytarista je vylíčen jako zásadový člověk, který hraje cokoli, jen ne střední proud. Odmítl doprovázet Evu Pilarovou a později Helenu Vondráčkovou a i jeho krátká spolupráce s Martou Kubišovou se nesla spíše ve znamení „menšinových žánrů“. I když se jako muzikant dostával do těsné blízkosti alkoholu a v několika případech vzájemné střetnutí prohrál, v poslední době se vyhýbá jakýmkoli drogám (nekouřil ostatně nikdy). V souvislosti s některými svými vzory (McLaughlin) a kolegy hovoří se sympatiemi o buddhismu, ve svých vlastních úvahách myslí na svého Stvořitele. A i když o rodině (respektive o svých dvou manželstvích) hovoří spíše okrajově, i z těchto pasáží vychází jako sympatický člověk, který si je vědom svých chyb a kterému jde především o pohodové soužití s lidmi kolem něj.

Pokud jde o hudbu, kniha samozřejmě obsahuje jak fanouškům dobře známé historky (nejznámější je asi o tom, jak Andršt hrál s B. B. Kingem), tak mnoho netušených nebo až zde vysvětlených momentů. Čtenář sleduje Andrštovu dráhu od Framusu Michala Prokopa přes Jazz Q, první a druhý Energit, Blues Band s Peterem Lipou i bez něj, spolupráci s americkými zpěváky a paralelně fungující trio s Honzou Hrubým a Michalem Prokopem až po současný stav, kdy vedle dalších spoluprací a hostování Andršt vede Blues Band, jazzovou kapelu a nový Energit a nedokáže se s žádnou z těchto kapel rozloučit. aOvšem největším překvapením celé knihy je, jak dokáže být Andršt, působící dojmem skvělého muzikanta, ale méně nápadného člověka, zábavný, sdílný a po všech stránkách sympatický. Snad jen škoda, že nenechal více nahlédnout i do své činnosti v rámci dozorčí rady OSA. V této roli jej totiž řada kolegů a fanoušků také zná. A protože se o Ochranném svazu autorském pro práva k dílům hudebním říká leccos, neškodilo by systém jeho fungování vysvětlit a ozřejmit. Věřím, že by i taková pasáž byla velmi čtivá.

 

 

Po Markovi Brodském, Vlastovi T . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář