Pavla Jonssonová: Devět z české hudební alternativy osmdesátých let

Pavla Jonssonová má k psaní o českých alternativních hudebnících osmdesátých let všechny předpoklady. Sama tu dobu aktivně prožila coby členka skupin Dybbuk a Zuby nehty (tenkrát se jmenovala Fediuková nebo Slabá), neoficiální rockovou scénu tedy jako kytaristka, zpěvačka, skladatelka a textařka spoluvytvářela. Zároveň nikdy nepatřila k hudebníkům, kteří jsou zaujati jen pro svůj způsob tvorby a ostatní příliš nesledují. Teď tedy spojuje své autentické zážitky s četnými rozhovory „po letech“ a intelektuální analýzou; její hlavní přednost však je hlavně ve schopnosti barvitě přiblížit dobu, o níž píše.

 

Jedna souhrnná kniha o alternativních nebo novovlnných kapelách z osmdesátých let už u nás kdysi vyšla. Bylo to v roce 1989, napsal ji kolektiv autorů a jmenovala se Excentrici v přízemí. Odrážela dění v podstatě tak, jak aktuálně probíhalo – a právě kvůli nedostatku časového odstupu a tehdy nevyhnutelné autocenzuře ta knížka dnes působí zastarale a naivně. Rozhodně však stále stojí za to se k tehdejšímu hudebnímu dění vracet, to nám teď právě Jonssonová ukazuje velmi přesvědčivě.

 

Už titul Devět z české hudební alternativy osmdesátých let ovšem naznačuje, že se autorka nepokoušela o komplexní a vyčerpávající obraz scény. Vybrala si hudebníky, kteří jsou jí zvlášť blízcí, se všemi se léta osobně zná. Jednotlivé kapitoly se přitom svým pojetím také hodně liší. Když píše o skupině Ženy nebo sdružení Hokkaido, je to většinou opravdu objevné, protože to dosud byla jen málo popsaná témata. Naproti tomu Mikoláš Chadima už napsal své paměti, vydané ve dvou rozsáhlých svazcích. Jonssonová se sice snažila odlišit a pořídila s Chadimou nový rozhovor, ale stejně se nemohla vyhnout tomu, aby jeho knihu citovala a parafrázovala.

 

Nejsnadnější to Pavla Jonssonová asi měla u Marky Míkové, s níž se kamarádí skoro čtyřicet let. Petr Váša měl vždy sklony k důkladným rozborům vlastní tvorby, což je patrné i z obsáhlých citací uvedených v této knize. V takových případech by však měl být čtenář dost ostražitý. Výborní partneři k rozhovorům byli Pavel Richter, Miroslav Wanek a Karel Babuljak – dovedou o své hudbě mluvit věcně a inteligentně, aniž přitom vehementně prosazují vlastní pohled na její interpretaci.

 

Opakem je třeba Pavel Zajíček, který o sobě nikdy nikomu nic moc nesděloval; ani Pavla se od něho vlastně skoro nic nedozvěděla. Zařazení Zajíčkova profilu do takto nazvané knihy je trochu problematické; ani ne snad proto, že Zajíček patřil k zásadním postavám undergroundu a alternativní scénu tvořila jiná parta. Hlavně však Zajíček v roce 1980 odešel od exilu a hudbě se pak víc než deset let skoro nevěnoval. Na druhé straně jsou Zajíčkovy aktivity v sedmdesátých a devadesátých letech opravdu zajímavé a knížka by bez jeho silného životního příběhu byla o dost chudší.

 

Pavla Jonssonová napsala Devět z české hudební alternativy osmdesátých let původně jako disertační práci, takže dílo splňuje náročné akademické požadavky. Čtenáře to však nemusí odrazovat. Teoretizování zde není zas tak mnoho, ostatně není to ani autorčina nejsilnější stránka. Kniha je působivá hlavně proto, že ukazuje silné příběhy výrazných osobností. Jejich hudba dnes oslovuje už jen úzký okruh posluchačů, ale vznikala ze skutečné vnitřní potřeby, o tom nemůže být pochyb.

 

Karolinum, 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *