Petr Měrka, Janazapa: Víla Dita

Kdo je Petr Měrka (1979), napoví už názvy jeho knížek, vydané za poslední dekádu: Telekristus a Mentál, Fantasmagorie televize, Hitler se na vás usmívá, Van Gogh 21. století. V čitateli by toho jistě bylo víc, ve jmenovateli je ale jediné: Měrka hraje provokatéra a svoji provokativní, kontroverzní image si s gustem pěstuje. Třeba rovnou v návodných průpovídkách na obálkách svých knížek. Jenže je za tímhle druhem vnějškové kultivace taky nějaký nosný vnitřek? Notabene když Kristus a Hitler, a koneckonců i van Gogh s televizí a všelijací fantasmagoři a mentálové jsou v globální pop kultuře (o společnosti a politice nemluvě) dávno doma? Jeden by na mistra nevsadil, jiný ano. Měrky si všimli nedávno v Německu a Polsku a vydali mu tam po knížce v překladu. V Polsku ho vzal pod svá nakladatelská křídla dokonce Mariusz Szczygieł. Mluví o něm se značným obdivem, jako o „podivínovi z Moravy, trochu podobném Ladislavu Klímovi“. Čechům pak překvapivě vytýká: „Označujete ho za pornografa. Jenže on nepíše pornografii, jeho knihy jsou pornografická kritika společnosti. Jde mu o osud světa, lidstvo ho děsí, a vyjadřuje to v povídkách plných erotiky a násilí. Pro mě je to velmi angažovaná literatura.“ Vida, jak Poláci svému Měrkovi rozumějí.
S tím Klímou má autor Gottlandu nejspíš pravdu. Měrka si z něj bere dost i ve své novince, která se navenek tváří hodně nepravděpodobně – jako kniha pohádek. Titul Víla Dita (z produkce pražského Malvernu) je pěknou demonstrací autorovy „absolutní vůle“. Samozřejmě v dobrém: Měrka plus jeho aktuální pomocnice, ilustrátorka skrytá za pseudonymem Janazapa (1985), dali dohromady podařený artefakt, který sice záměrně či nezáměrně cituje, odkazuje, remixuje nejrůznější momenty výtvarné i literární snad na každé stránce, ale v úhrnu je to dostatečně osobité, výjimečné dílo. Jednak se tu slovo potkává ideálně s obrazem, jednak tu jmenovaný žánr pohádky dostává kreativně na frak. Měrka s Janazapou bourají, ale obratem stavějí nový svět. A k tomu oba pěstují humor. Černý, nebojácný, osvobodivý. Výtvarně jde o spontánní, uvolněné kresebné kreace, kde se motivy, jednou vyvedené konkrétně, jindy abstraktně, řetězí podle okamžitých hnutí autorčiny ruky, respektive kmitání její fantazie. Žádný předem daný plán velkého díla, ale sympaticky potrhlý, trochu zbrkle stavěný deník, skicák, kde jsou sublimovány drobné i větší přetlaky všedního dne. Nejde vlastně vůbec o ilustraci, spíš o nutkavou reakci, která otvírá literární předloze nové obzory, rozšiřuje její akční rádius, a tedy potenciální čtenářskou obec.
„Pohádek“ je v knížce sedm. Dají se v nich jistě najít některé základní body, které by neměly v žánru chybět, jako hybný svár dobra se zlem, fantastické kraje, postavy nebo zvířena, případně nutné ponaučení závěrem, ovšem zbytek je značně nepohádkový. Počínaje expresivním slovníkem a prudkými, iracionálně založenými dějovými střihy a konče vydatnou podtextovou kritikou vyduchlého a sebestředného člověka, zajatého v kruhu práce a spotřeby. V první „pohádce“, připomínající zápletkou poněkud Kafkovu Proměnu, sežerou vlastní rodiče svého potomka, který se jednoho dne promění v dobře uzrálý sýr. V druhém textu vytrestá „křehká a úžasná“ titulní víla prototypického „namachrovaného blbečka“, jenž není s to pochopit, že „zákon kauzality je neúprosný“. Třetí vyprávění pak pojednává o snovém putování „cestovatele Leontýna Kváska“ za sebepoznáním, které má jméno láska. Atd., atp. Tedy nejen Klíma, ale i odvary z romantismu, mysticismu, surrealismu, případně existencialismu. Měrka sází na sny, drží se ideálů, vyznává sílu jedinečného ducha, ale zároveň ví, že poznání má vedle líce i svůj rub – že „není nic horšího než promarnit svůj úděl“. Víla Dita tedy trochu filozofuje, trochu kritizuje, trochu postmoderně přepisuje žánr – a především baví. Bavíme se s vámi, bavte se s námi.

Malvern, Praha 2017

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *