Vydávat knižně rozhovory z novin a časopisů nebývá běžné a má to smysl jen u opravdu významných osobností. Před šestnácti lety takto v Torstu vyšel osmisetstránkový svazek posbíraných interview Karla Kryla, teď Galén vydal podobně koncipovaný soubor rozhovorů, které novináři během padesáti let vedli s Vladimírem Mertou. Včetně rejstříků to je sedm set stran. Význam takto pojatých knih je v jejich relativní úplnosti a dobré ediční přípravě – pak mohou být docela výmluvným odrazem doby.
Zároveň tady nevyhnutelně vystupuje řada problémů. U Merty to začíná už tím, že se ho do roku 1989 novináři celkem na nic neptali: v roce 1970 s ním vyšel jeden rozhovor, v roce 1978 taky jeden, další je z roku 1979 a pak ještě jeden datovaný 1987. Tedy čtyři. Celkem to odpovídá tehdejší bilanci jeho desek: první mu vyšla ve Francii (1969), druhá mu nevyšla v Československu (1970), kolektivní deska Šafrán byla sešrotována (1976), teprve roku 1978 mohl publikovat album P.S. – a potom dalších jedenáct let zase nic. Takže není třeba rozebírat, proč se o něm za normalizace psalo velmi málo.
V roce 1989 Merta poskytl tři rozhovory a pak už se ho novináři vyptávali skoro každý rok: třeba z roku 1993 je tu osm rozhovorů, v roce 1999 jich dal devět, nejčastěji odpovídal 2016 (jedenáct rozhovorů). Z toho samozřejmě nemohl vzniknout nějaký vyrovnaný obraz Mertovy kariéry: články navíc vznikaly pro různorodá periodika a byly tedy často určeny jinému typu čtenářů, než jsou ti, kteří si je teď pořídili v jednom tlustém svazku.
Merta býval mnohdy dotazován na aktuální témata, často politická – ale po pár letech už jen málokdo ví, o čem to tehdy byla vlastně řeč. S tím editoři svazku Lubomír Houdek a Jan Šulc v podstatě nemohli nic dělat. Zpětné úpravy by byly falšováním minulosti, ani přidání vysvětlivek a poznámkového aparátu by to moc neřešilo. A tak souborné vydání nakonec dopadlo asi nejlíp, jak mohlo: rozhovory zůstaly v autentické podobě, jen občasné překlepy a zjevné faktické omyly byly opraveny, Merta ani nikdo jiný v knize nic zpětně nekomentuje. Počítá se s inteligentním čtenářem, který zná souvislosti, případně si je dohledá.
Ke zdaru knihy velice přispěl fakt, že s Mertou většinou mluvili zasvěcení novináři. Některé rozhovory by se sice vynechat daly – třeba ten, který dělal před deseti lety Přemysl Houda a nazval ho Komunismus lze uskutečnit bez komunistů. Obsah tohoto interview je skoro stejně bezobsažný jako jeho název: Houda většinou kladl neurčité otázky, na které se ani pořádně odpovědět nedalo.
Naopak hodně zajímavé jsou příspěvky, které se soustředí na nějaké konkrétní téma, jdou do hloubky a přinášejí dosud neznámé postřehy. Třeba text Veroniky Jančové z roku 2016 – ptala se na Jirešův film Opera ve vinici, k němuž Merta napsal scénář. Nebo rozhovor vedený Ondřejem Bezrem k 80. výročí narození Boba Dylana. Merta se tu projevil jako opravdový znalec Dylanovy tvorby a přidal i dobrou historku o tom, jak Bobovi v roce 1969 poslal svou desku, kterou natočil v Paříži: „Po půlroce se mi zásilka vrátila, měla na sobě dvacet razítek různých států, musel jsem za ni zaplatit clo a na obálce stálo ,Nevyžádaný darʻ. Když jsem balíček rozbalil, deska byla přeražená v půli. Tak občas dávám k dobru, že když Dylan slyšel moji desku, trhnul ji mezi dveřma.“