Nedávno vydaný komplet pohádek a příběhů Hanse Christiana Andersena (1805–1875) je těžká váha: tři svazky o čtyřech kilogramech. Notabene velkého, áčtyřkového formátu. V tom nejautentičtějším čili původním znění. Podobně závažné ale mohou být otázky, co tenhle komplet, realizovaný nakladatelstvím Kodudek, obratem nadhazuje. Třeba jak to bylo s titulní „pohádkou“ tehdy, když ji autor psal, tedy ve třicátých až sedmdesátých letech předminulého století – a jak je to s ní čtenářsky, interpretačně dneska. A pak třeba taky, jak se liší pohádky umělé, autorské od těch folklorních, co posbírali a publikovali pár dekád před Andersenem, prvně v roce 1812, naposledy pak 1857, bratři Grimmové (z jejichž sběru pak vycházeli mimo jiné „naši“ Erben s Němcovou). Jak se liší titulní „pohádka“ od „příběhu“.
Člověk čte dneska pohádku svým potomkům jako příběh na dobrou noc čili jako útěšný text, co žije mimo čas i konkrétní prostor, jako vyprávění, kde je přirozené v alianci s nadpřirozeným, kde je jasně polarizované dobro a zlo – a kde dobro ve finále samozřejmě a po zásluze zvítězí a dočká se vesměs solidní hmotné odměny. U Andersena ale končí spousta pohádek unhappy-endem, někdy plným bolesti a zmaru, docela hororově laděným, třeba ta největší klasika jako „Děvčátko se sirkami“, „Malá mořská víla“ nebo „Statečný cínový vojáček“. Smrt (notabene hladového dítěte, co umrzne o silvestrovské noci samo na ulici), nešťastná láska završená sebeobětováním (a prodloužená nesmrtelností trpící duše) anebo fyzická nedokonalost odsouzená k několika kolům šikany a utrpení (završených iracionálně motivovanou smrtí v ohni).
V klasických pohádkách je to vlastně jako v mýtech čili vyprávěních přírodních, původních nebo prostě prvních národů, tedy národů mimo civilizaci. Když převedl Jáchym Topol do češtiny vybrané „příběhy severoamerických indiánů“, vydané pod titulem Trnová dívka (1997), bylo jasné, že tahle vyprávění u půlnočního ohně zanechají v posluchači hlavně strach, nejistotu, všude poletující kruté démony a přízraky z bolesti a krve. Topol bral originály záměrně co nejstarší, minimálně kontaminované editorskou „péčí“, motivicky neproškrtané, stylisticky neuhlazené. Takže tu najdeme třeba obraz, v němž si žena amputuje oba prsy. Jinde pak vyčuhují z křoví obnažené penisy indiánů; indiánkám připomínají „velké jahody“.
Sexualita, obnažená a probuzená, je pak další motiv, který si s pohádkou nebo pohádkovým příběhem spojujeme dneska spíše výjimečně, pokud vůbec. Ovšem silně erotizovaná jsou třeba vyprávění v mnoha svazcích příběhů a pohádek Tisíc a jedna noc. Samozřejmě taky v původním, editorsky neproškrtaném a nepřepsaném znění. Láska tady proudí nejen po linkách ducha, ale i těla, a mnohdy bez ohledu na společenské postavení, věk a pohlaví vybraných aktérů. Ostatně i nebohý Andersen se stal posmrtně objektem nejedné klinické diagnózy svých sexuálních funkcí, respektive dysfunkcí; možná byl asexuál, možná homosexuál, možná bisexuál, možná pedofil, možná věčný panic, co snil skrze pohádkové projekce svůj nenaplněný sexuální sen. Podobnosti lze v tomhle směru jistě najít s dalšími autory umělých pohádek, jako Oscar Wilde nebo Lewis Carroll.
Takže: pohádka může být horor, pohádka může být sexualizovaná. Co s tím v čtenářské praxi, s dětským posluchačem? Co jiného než komentovat, vysvětlovat, vzít to jako přirozenou součást vyprávění, ne jako zakázanou, třináctou komnatu, kam má přístup tak nanejvýš psychoanalýza. A dál: sto padesát dvě stě let od doby, kdy byly texty napsány anebo zapsány, je dlouhý čas. Unese tehdejší textová stavba, tehdejší řeč dnešní zrychlené a roztěkané čtenářské nároky? Vyzkoušel jsem v praxi se svými třemi syny. Přečetli jsme bratry Grimmy. Fungovalo to, funguje to – a bude to fungovat bezpochyby taky s Andersenem.
Folklor je věčný, omílaný, cizelovaný napříč generacemi do ideálního tvaru. A pokud jde o pohádky autorské, umělé, jsou u Andersena, Wilda i Carrolla jištěny nejen původní, autentickou imaginací – ale, jak naznačeno, i životními slastmi a strastmi jejich autorů. Prostě tělo přetavené ve slovo. Jako únik, úleva. Respektive slovo ručené vlastním tělem. Jinak vlastně nelze. Ani v (ustálené) pohádce, ani v jakémkoli jiném (volnějším) příběhu.