Pravda a knír

Vlámský autor divadelních her Pieter de Buysser je v sezóně 2016/2017 mezinárodním rezidentem pražského divadla Archa. Při té příležitosti zde vzniklo jeho představení Afterparty, které se zabývá odkazem Václava Havla pro současnost. A to vtipným a znepokojivým způsobem, jak je pro de Buysserovy hry typické. V Arše byla uvedena také jeho představení Book Burning, Landscape with Skiproads (Krajina na přeskáčku) a Immerwahr. De Buysserův román Řezači kamene vydalo nakladatelství Argo.

Během psaní hry jste se setkal s řadou lidí z okruhu Václava Havla. Jak to probíhalo?
Hodně mi pomohl Ondřej Hrab, ředitel Archy, protože Václava Havla znal a také produkoval jeho poslední hru v Arše. Představil mě řadě lidí včetně Havlova životopisce Michaela Žantovského, se kterým jsem si hodně povídal – vlastně ne tak moc, protože mezi námi byly určité rozdíly, jak se na Havla dívat. Potkal jsem také Ivana Havla, Václavova bratra, a vlastně jsem těch lidí z Havlova okolí poznal docela dost. Nejvíc jsem ale čerpal ze samotné Havlovy práce, vrátil jsem se k jeho textům, které jsem pročítal. To byl pro mě ten nejpřekvapivější zážitek. Číst Havla a vidět, jak je vlastně pro dnešek relevantní. Ten způsob, kterým popisoval, zkoumal a analyzoval působení totalitního režimu, může být pro nás užitečný a inspirativní – přestože úplně novým způsobem.

Myslíte si, že nám dnes hrozí jakási nová totalita?
Nenazval bych to totalitním režimem, určitě ne. Určitá ideologie tady ale působí. Často jako něco nevysloveného, anebo se to projevuje ve velice prázdných frázích, podobně prázdných jako za komunismu… Je to zvláštní, ale ty prázdné fráze naší dnešní ideologie jsou morálně zatížené. Hlásají věci jako: To je vaše vlastní odpovědnost. To je vaše vlastní svoboda. Sociální, politické, ideologické problémy se moralizují. Jako se například říká, že v evropském kontextu Řekové jsou ti líní mravenci, kdežto Němci jsou pilné včelky, a proto jsou morálně v právu. Jenže tady funguje spousta historických mechanismů. Havel sám řekl, že jakmile skončí studená válka, její vítězové se velmi brzy začnou podobat těm, kdo byli poraženi. Jednalo se o velmi včasné varování. Václav Havel uvažoval velice pronikavě. Ale samozřejmě, když to říkám, neznamená to, že tím myslím: Pojďme se vrátit zpátky do komunismu, to určitě ne. Mě prostě zajímá to, jak v případě her Václava Havla tvoří knír a mýtus integrální součást jeho pokusu o politiku. Tedy pokusu o život v pravdě. Zvlášť dnes, kdy žijeme v postfaktické společnosti – ve společnosti po pravdě.

Myslím, že nejde jen o mýty, ale také o pohádky. Ve vaší hře se objevuje příběh o dobrém králi, o starých dobrých časech… chtěl jste připomenout idealizaci Václava Havla?
Samozřejmě, i já jsem se stal její obětí. Velice toho člověka obdivuji, což mi nebrání, abych řekl, co mě na něm mrzí: Že tato krásná, výrazná osobnost nemá žádný problém s tím, že přijme vyznamenání od G. W. Bushe. To je pro mě problém. Já jsem ale neměl za cíl napsat tragédii o ideálním člověkovi, který se pomalu, ke konci svého života, stane pilířem nového systému. To bych psal tragédii, a tragédie představuje velmi konzervativní formu. Jenže já jsem chtěl napsat transformační hru. Je to hra o víře a o možnosti transformace, o tom, jak se Havel díval to, co by se dalo v politice změnit.

[nggallery id=42] Foto: Herman Sorgeloos


Co si myslíte o Havlovi a o klišé?
Ještě horší než klišé je prázdná ideologická fráze. S něčím podobným jsem se tady setkal vlastně docela často, když jsem mluvil se starými Havlovými přáteli, kteří jsou dnes velmi konzervativními, ortodoxními stoupenci kapitalismu. Neuvědomují si, jak ideologicky mluví, a jejich ideologie se projevuje prostřednictvím všemožných řečí o svobodě. A pak jsou tady lidé jako Václav Klaus, kteří neustále zesměšňují ten humanismus-ismus-ismus a enviromentalismus-ismus-ismus. Je odporné, co Václav Klaus dělá, ale zároveň chápu, že kritizuje toto prázdné morální blábolení. A ono se navíc stává ideologickou zástěrkou pro ortodoxní kapitalismus. Já nejsem proti kapitalismu – jsem jen proti způsobu, jakým člověk organizuje sám sebe. Chtěl bych otevřít prostor pro zpochybňování se, pro údiv… což určitě může zařídit umění.

Ve hře dozajista zpochybňujete frázi „mluvit pravdu“.
Přesně, protože to, že žijeme v postpravdivé společnosti, začíná být velmi naléhavé. Velká média a Facebook nás krmí vším možným, a pravda se stává stále důležitější. V tomto smyslu je třeba zachovávat rozdíl mezi mluvením pravdy a životem v pravdě. Život v pravdě, to je zkušenost, je to morální pozice, je to akt, není to morální blábolení. Navíc je to něco jako most mezi reflexí, sebereflexí, kritizováním sebe sama – a pohybem směrem k činu. Nepotřebujeme pouze říkat pravdu v tom smyslu, v jakém to musejí dělat novináři (a já doufám, že to dělají). K životu v pravdě, k tomu potřebujete knír, potřebujete hru. Vážně, nechte člověka, aby mluvil sám za sebe, a on začne říkat lži – lži – lži, aby se za nimi skryl… Dejte mu ale divadelní masku a on začne mluvit pravdu.

Dürerův obraz na scéně je také svého druhu maskou?
Ve hře nezmíním Havla ani jednou. Ano, je to mýtus, je to pohádka. Havla nezmiňuji, i když ty reference jsou jasné. Obraz na scéně nicméně bude pro spoustu Čechů jednoznačný – samozřejmě že je to Havel. To je jedna vrstva. Zároveň mi šlo o druh pohledu, který Dürer dokázal namalovat, o to zpochybňování sebe sama, o hravost, o tajemství. Když Ondřej Hrab četl tu hru, tak se zeptal: On tam nebude žádný Havlův portrét? A já jsem řekl Ne, bude tam ale tento portrét, který zachycuje Havlův pohled. Navíc, jinak bychom uvízli v aktuálnosti. Umělec je věčné dítě své doby. Věčné… ale své doby. Já můžu mluvit o dnešku, o Evropě, o České republice jako cizinec. Jako cvok, který si dovolí říct spoustu věcí, co by druhým neprošly.

Konstrukce v levém rohu pódia, jakási umělá věž se světlem, mi připomněla pozorovatelnu Státní bezpečnosti postavenou proti chalupě Václava Havla.
Je to překladatelská kóje. Tedy spíše interpretace překladatelské kóje. Vítám ale všechny další asociace. Někdo v tom vidí golema. Jiný strážní budku pro bachaře.

Základní rozložení hry je jednoduché, máme tu muže, máme ženu a něco, co se děje mezi nimi. Neomezovalo vás to?
Dejte mi větší možnosti a já to udělám se sedmi lidmi! (smích) – Důležité je, že všichni důležití politici už odešli a my se teď od těch dvou dozvídáme, co se stalo. Ona je z vysoce postavené třídy, on z té chudé, a oba teď vidí, co zůstalo po těch mocných. Proto je to afterparty. Party už skončila.

A proč ta směs jazyků, ve které hra probíhá?
Protože takhle v Evropě žijeme. Vyrovnejte se s tím. Proto tam také mám překladatelskou kabinu. Proto ve hře vystupuje i překladatel, který překládá a vysvětluje překladatelské problémy. Je to součást samotného příběhu.

Takže ve hře nejsou jen dvě postavy…
Ano, navíc tam máme minulého prezidenta, současného prezidenta, vlastně je tam spousta lidí – úspory! Úspory! V době kapitalismu…

Jaké máte s hrou další plány? Bude se hrát v Arše?
Ano, v Arše bude na repertoáru a já doufám, že na něm vydrží dlouho. Doufám také, že bude cestovat po České republice a po světě… Určitě ji představíme v Bruselu.

U nás bude každý „starého, dobrého prezidenta“ brát jako Václava Havla. Ale co v cizině?
Můžete v tom přece vidět Baracka Obamu a Donalda Trumpa. Funguje to i tak. Svou práci jsem odvedl (úsměv).

Na začátku jste zmínil nedorozumění s Michaelem Žantovským – v čem se vaše perspektivy lišily?
Myslím, že příliš zdůrazňoval Havlovo morální bohatství – ale z ideologických důvodů, které já pokládám za prázdné. Když jsem s ním mluvil o tom, jak by se Havel dnes stavěl k muslimům, prý by řekl: Zavřete hranice.

Skutečně jste se ptal Havlových přátel, jak by někdejší prezident reagoval na současný svět?
U pana Žantovského mě překvapily jeho hluboce konzervativní odpovědi. Jako by snad sám Havel chtěl potvrzovat daný stav věcí. A když jsme si povídali o kriticích Havla, jako byli Slavoj Žižek nebo Noam Chomsky, jednoduše je odsoudil: Žižek, to je stalinista. Jenže takhle věci blokovat, to je zvláštní. Já koneckonců Havla také miluju, ale zároveň ho kritizuju. Žít v pravdě přece není nic definitivního, pořád se to zkouší. A havlovský diskurs, havlovský mýtus je zneužíván lidmi, kteří chtějí vlastnit jeho odkaz. Já ale tuto hru nehraju. Já si nedělám žádné nároky na dědictví Václava Havla. Myslím si, že nikdo si na ně nemůže dělat nároky. Jenom se v něm snažím najít něco inspirativního.

Ve hře jste svedl dohromady dva protikladné herecké naturely – Christelle Cornil a Vladimíra Javorského. Proč?
Ano, jsou to dva světy, které se setkaly. Je to západní Evropa, východní Evropa, muž a žena, jiná třída, jiný jazyk, také různý způsob hraní. To bylo pro mě důležité. Vladimír Javorský má velmi poetický fyzický jazyk, jeho tělo je poezií, kreslí se svým tělem, sochá s ním do vzduchu, je jako butó tanečník, však se také učil od Tanaky. Christelle Cornil zase natočila spoustu sociálně realistických filmů, je velice dobrou psychologickou herečkou. Chtěl jsem svést ty dva světy dohromady. Řekl jsem si, fajn, nebudeme dělat Stanislavského nebo Brechta. My uděláme obojí. Jsme ve 21. století a nejsme ani Stanislavskij, ani Brecht, ale jejich nevlastní děti.

Přidat komentář