Právem zapomenuta? Ale houby, Houby z Yuggothu!

Z díla Howarda Phillipse Lovecrafta (1890–1937), kultovní postavy literárního hororu minulého století, máme v češtině skoro všechno podstatné. Kompletní prózu (vydanou v pěti svazcích 2011–2013 péčí nakladatelství Plus), skvělou studii Nadpřirozená hrůza v literatuře (zahrnutou pod titul Bezejmenné město, 1998), a dokonce i řadu druhotných, pro poznání celku Lovecraftova díla méně důležitých textů, jako interpretaci vybraných povídek v komiksu (Erik Kriek: Z neznámého světa a další příběhy, 2018) nebo trochu stereotypní a únavné nastavování Lovecraftova fikčního univerza, kde vládne Cthulhu & spol. (naposledy August Derleth: Strážci z hlubin času, 2016). Schází vlastně jenom drobnosti, i když mnohdy asi dost objemné, jako třeba Lovecraftova bohatá korespondence, hlavně s kumpány z časopisu Weird Tales, na prvním místě s Klarkash-Tonem, čili Clarkem Ashtonem Smithem, kterému HPL vděčí za mnohé profily i jména ve svém panteonu mocných vládců a hrůzných bohů, kteří prý na úsvitu dějin sestoupili na Zemi z hlubin vesmíru (viz první svazek jeho „vybraných spisů“ Mimo prostor a čas, 2018). Nebo skoro neznámá kapitola z Lovecraftova života a díla, datovaná 1915–1923, kdy HPL redigoval žurnál The Conservative, kam občas i sám přispíval. Anebo sbírka básní Houby z Yuggothu (Fungi from Yuggoth).

 

Ta kniha je výjimečná. Je to jediná známá Lovecraftova sbírka poezie. Jde o věnec sonetů, šestatřicet tematicky i dějově provázaných textů, stylově mezi Petrarkou a Shakespearem, napsaných z valné většiny v devíti dnech na přelomu let 1929 a 1930, publikovaných posléze částečně na stránkách Weird Tales – a prvně knižně pak šest let po autorově skonu ve svazku Beyond the Wall of Sleep (1943). Za první úplné, kritické vydání je ale považována teprve edice z Necronomicon Press, která je o čtyřiatřicet let mladší. Houby z Yuggothu dneska fungují jednak jako metatext, tedy jako poezie odvozená motivicky i v konkrétních obrazech od jiných, předcházejících Lovecraftových prozaických textů, jednak jako prototext, který motivy i obrazy nabízí pro další využití. A přímé i volnější odkazy nemíří jen za HPL, ale i za jeho druhy v hororové zbrani, jako byli lord Dunsany nebo Robert W. Chambers, autor Krále ve žlutém (originál 1895, česky 2014), sbírky deseti kvalitativně silně nevyvážených povídek, z nichž bral inspiraci Nic Pizzolatto, scenárista první řady slavného televizního seriálu True Detective (2014).

Ale zpátky na Yuggoth. Sbírka vznikla v době, kdy se Lovecraftův specifický fikční svět, spjatý především se jmenovaným Cthulhu & spol., rozvíjel, probarvoval, konkretizoval – ovšem nebyl ještě zdaleka hotový. Navíc jednotlivá čísla sbírky jsou výpravná, dějová, navazují na sebe, gradují, takže ve finále navozuje kniha dojem spíše povídky než básnické práce ve formátu znělky. Houby mají k Lovecraftově próze blíž, než by se mohlo navenek zdát: jejich sevřená forma sice hned poutá čtenářovu pozornost, ale důležitější je obsah; nejde o samotnou virtuozitu psaní, ale o naléhavost řečeného, které formát básně daleko přesahuje. A co Houby říkají? Kdosi získal na jakémsi tajemném místě knihu, která skrývá snad zakázaná kouzla, návod, jak otevřít jiné, paralelní dimenze skutečnosti – a poznat postupně její pravou tvář, podstatu, vrstevnatost čitatele i hlubiny jmenovatele. Rezonují tu jak bezprostředně navazující Lovecraftovy povídky Šepot ve tmě (napsáno 1930), tak bezprostředně předcházející Hrůza v Dunwichi (1928) nebo jediná próza, kterou napsal HPL v žánru fantasy, novela Snové putování k neznámému Kadathu (1927); zaděláno je tu dále v motivech třebas na Stín nad Innsmouthem (1931), nebo na jediný Lovecraftův román V horách šílenství (1931), případně na povídku Sny v čarodějnickém domě (1932).

Lovecraft ožil v češtině poprvé v roce 1990 na stránkách Revolver Revue. Houby z Yuggothu pak zazněly v premiéře ze stránek Bezejmenného města, kde je hned úvodem otištěna čtvrtá báseň cyklu (Poznání) v překladu editora svazku Ivana Adamoviče („Kdys jako dítě a znovu pak až dnes / tu mýtinu já viděl s věkovými duby / v šedavé mlze, jež zachvacuje a hubí / a postavy, jichž podobou byl děs…“). Jindy futurista Adamovič tu ale Houby, potažmo jejich autora trochu nepředvídavě shazuje: „… jeho poezie se kvalitou nemohla měřit s jeho povídkovou tvorbou a je nyní vcelku právem zapomenuta.“ Dnes neplatí ani jedno: měřit se dá, zapomenuta není. V roce 2016 se objevilo několik překladů do češtiny od jisté Nyneivy na Litweb.cz: „Jsou místa temná, prašná, zpola zapadlá / v zákrutech starých ulic přístavních / podivnými naplaveninami páchnoucích / kde západní vítr kroutí mhu v divná chapadla“ (Kniha). A pak se chopil pera Viki Shock, na přelomu druhého a třetího milénia progresivní, neoavantgardní básník, poučený na dada, surrealismu i patafyzice, každopádně na černém, absurdně laděném humoru a stylové i žánrové všetečnosti, dnes pak nejspíš postmoderně blízký tvůrce, schopný parodovat kdykoli kohokoli a cokoli, včetně své maličkosti. Vybíráme z jeho překladů Hub z Yuggothu třetinu, tedy dvanáct čísel, a předkládáme je laskavému čtenáři mimo jiné s vírou, že přizná v tomto případě volnému verši relevanci víc než případnou. Pro srovnání s původním zněním viz: http://www.hplovecraft.com/writings/texts/poetry/p289.aspx.

 

I.

Kniha

To místo bylo temné, zaprášené a zpola ztracené
ve spleti starých uliček blízko pobřeží,
páchnoucího
čímsi cizím, vyvrženým mořem,
se zneklidňujícími cáry mlhy, jimiž pohazoval západní vítr.

Tabulky okenních skel, zastřených námrazou a kouřem,
ukazovaly jen stohy knih pokroucených jako věkovité stromy,
hnijících
od podlahy po strop –

halda práchnivějících letopisů za pár šestáků.

Vešel jsem mezi ně okouzlen a z pavučinami pokryté hromady
vytáhl nejbližší těžký svazek a prolistoval jej,
třesoucí se celý zvědavostí na slova, která se zdála střežit

jistá tajemství, obludná, pokud by je člověk poznal.
Poté jsem hledal někoho od fochu, komu bych zaplatil,
ale nenašel jsem nikoho, jen uslyšel hlas, který se zasmál.

 

II.

Honba

Držel jsem knihu pod kabátem s touhou
skrýt ji
na takovém místě z dohledu;
s
pěchal jsem přes postranní uličky starého přístavu
nervózním krokem a často se ohlížel přes rameno.

Mdlá a nenápadná okna ve starých, drolících se cihlách
hleděla na mě zvláštně. Jak jsem tak pospíchal
a myslel na to, co se skrývá za nimi, zatoužil jsem

po osvobodivém záblesku čisté modré oblohy.


Nikdo ne
viděl, že jsem tu věc vzal, avšak ozvěna

toho průzračného smíchu mi stále vířila v hlavě.
Mohl jsem jen
hádat, co nočních světů zlovolných

číhá v tomto svazku, po němž jsem bažil.
Ztrácel jsem směr, zdi mě doháněly k šílenství –
a v dáli za mnou našlapovala neviditelná chodidla.

 

III.

Klíč

Netuším, která
kupka svinčíku
v
těch podivných přímořských uličkách mi ukázala cestu domů,
ale na
své verandě jsem se třásl, pobledlý vším tím spěchem,
abych se dostal
dovnitř a zavřel na závoru těžké dveře.

Měl jsem knihu, která vyprávěla o skryté cestě
přes prázdnoty a skrze stěny vesmíru;

která držela bezrozměrné světy na uzdě
a střežila ztracené věky jejich panství.

Konečně jsem držel klíč k jakýmsi nezřetelným vizím
západních
věží a soumračných lesů, které tály

v zálivech za touto pozemskou daností,

číhající jako vzpomínky na nekonečno.
Ten klíč byl můj, ale jak jsem tam seděl mumlaje,
podkrovní
m oknem otřáslo slabé zašmátrání.

 

IV.

Poznání

Opět nastal den jako
tenkrát, když jsem byl dítě,
a já uviděl – jen jedenkrát –, jak vykotlaná stará dubiska,
šedá a v přízemní mlze, objala a zdusila
jakési plazivé tvary poskvrněné šílenstvím.

Bylo to ono: rostliny bujné a divoce obléhající oltář

s vyřezaným nápisem, který vyvolává
Velkého Bezejmenného,
k němuž se z nečistých věží

zvedly tisíce dávnověkých dýmů.

Viděl jsem tělo ležící na tomto vlhkém kameni
a věděl, že ty tvary, které na něm hodovaly, nebyly lidské;
věděl jsem, že ten podivný šedivý svět nebyl mým světem,

ale světem Yuggothu, odkudsi z mimohvězdných hlubin;

pak ono tělo vyslalo ke mně smrtelný výkřik,
a v tu chvíli, příliš pozdní, jsem pochopil, že jsem to já sám!

 

V.

Návrat domů

Démon pravil, že by mě rád vzal domů,

do bledé a stinné země, na niž jsem se matně rozpomínal

jako na místo kdesi na výšinách,

se schodištěm a terasou, obehnané mramorovými balustrádami,

které pročesával nebeský vítr,

zatímco hluboko dole u moře táhl se labyrint věží a kupolí.

A znovu mi říkal, že zůstanu ohromen, očarován

na těchto dávných výšinách, kde uslyším vzdálené šumění moře.

To vše mi slíbil a skrze bránu zapadajícího slunce

vlekl mě kolem ohnivých jezer

a rudozlatých trůnů bezejmenných bohů,

kvílejících hrůzou před hrozivým osudem.

Pak černý vír moře zazněl nocí:

„Zde jsi byl doma,“ zasmál se, „když jsi ještě měl oči, abys viděl!“

 

VI.

Lampa

Uvnitř těchto dutých útesů jsme objevili lampu
s vyškrabaným znamením, jež by žádný kněz v Thébách nerozluštil,
a děsupln
ými hieroglyfy, které z prohlubní
varovaly všechna stvoření zemského rodu.

Nic dalšího tam nebylo, jen ta mosazná mísa
se zbytky zvláštního oleje,
který
leptal a rozežíral nějaký nezřetelně vzorovaný svitek
a symboly naznačující neurčitě jakýsi podivný hřích.

Dostihly nás jisté obavy ze vzdálenosti čtyř tisíciletí,
když jsme vynášeli svoji útlou kořist;
a když jsme ji poté bedlivě zkoumali v našem zatemněném přístřešku,

zápasili jsme s pokušením ten starověký olej použít.
Jak ten plápolal – velký Bože! Avšak obrovské tvary, které jsme spatřili

v tomto šíleném záblesku, spálily naše životy posvátnou hrůzou.

 

VII.

Zamanův kopec

Velký kopec jako by visel nad starým městem:
sráz proti konci hlavní ulice,
zelený, vysoký a zalesněný
– shlížel temně
na věž
kostela a ohyb silnice.

Dvě stě let zněly šepoty

o tom, co se stalo na svahu, jemuž se lidé vyhýbají –
příběhy o podivných cárech, co zbyly z vysoké zvěře nebo ptactva
anebo o ztracených chlapcích, jejichž blízcí už
přestali doufat.

Jednoho dne tam pošťák žádnou vesnici nenašel,
nespatřil ani její obyvatele, ani domy;
l
idé, kteří přišli z Aylesbury, jen zírali –

přesto všichni pošťákovi řekli, že odpověď je jasná:
Musel být šílený, pokud
přísahal, že spatřil
nenasytné oči velkého kopce a doširoka roztažené čelisti.

 

VIII.

Přístav

Deset mil od Arkhamu jsem našel stezku,
jež vedla na kraj útesu nad Boynton Beach,
a doufal jsem, že při západu slunce dosáhnu
hřebenu, který shlíží na Innsmouth
v údolí.

V dálce na moři se ztrácela plachetnice,
bílá, jak ji jen perné
roky dávných vichrů mohly vybělit,
avšak zlověstná, jako by skrývala něco nepřirozeného,

takže jsem nezavolal ani nemávl rukou na pozdrav.

Plachetnice z Innsmouthu! Ozvěna zašlé slávy
dávno mrtvých časů. Ale teď
se blíží rychle noc

a já jsem došel do výšin,

odkud jsem tak často bedlivě pozoroval město v dáli.
Věže a střechy jsou na místě – ale pohleďte! Sklíčenost
se snáší do tmavých postranních
uliček, temných jako hrob!

 

IX.

Dvůr

Bylo to město, které jsem znal již z dřívějška;
staré
, malomocné město, kde poblázněné davy
vyvolávaly cizí bohy a bily do
znesvěcených gongů
v kryptách pod smrdutými uličkami nedaleko břehu moře.

Prohnilé domy po mně šilhaly rybíma očima
ze svých míst, vychrtlé, zpité a zpola živoucí.
Jak jsem se brodil tou špínou, prošel jsem branou
do černého dvora, kde měl
být ten muž.

Tmavé zdi mě sevřely a zaklel jsem nahlas,
že jsem n
ikdy neměl do takového doupěte vstoupit;
když tu najednou
několik oken

vybuchlo prudkým světlem, v němž se hemžili tančící lidé:
jako
šílení se neslyšně bavili přetahováním o mrtvoly –
a žádn
é z těch mrtvých těl nemělo ani paže, ani hlavu!

 

X.

Holubí letci

Vzali mě do chudinské čtvrti, kde se tenké cihlové stěny

boulily lepkavým nahromaděným zlem
a po
kroucené tváře, nacpané nečistotami a kaly,
posílaly vzkazy cizímu bohu i
ďáblu.

Miliony ohňů plály v ulicích
a z plochých střech nemrtví opeřenci

kradmo vzlétali k zívající obloze,
zatímco skryté bubny duněly a udávaly
rytmus.

Věděl jsem, že v těchto ohních se škvířily zrůdné věci
a že ti opeřenci pocházeli odjinud
tušil jsem
temnou planetu Thog, z jejíchž krypt přilétli,

a co tamodtud přinesli pod svými křídly.
Ostatní se smáli – dokud neuslyšeli, že mají povědět,

co zahlédli v zlém zobanu jednoho ptáka.

 

XI.

Studna

Farmáři Sethu Atwoodovi bylo přes osmdesát, když
se pokusil vykopat hlubokou studnu nedaleko svých domovních dveří;
vrtal a vrtal jen s pomocí mladého Eba
.
Smáli jsme se mu a doufali, že brzy bude zase při smyslech.

Jenže místo toho se zbláznil i mladý Eb,
takže ho odvezli na okresní farmu.
Seth vyzdil ústí studny tak pevně, jak
o by je stvrdil lepidlem –
a pak si přeťal tepnu ve své pokroucené levičce.

Po pohřbu jsme se cítili povinni

vyrvat ty cihly a vytahat je ze studny ven,
jenže jediné, co jsme spatřili, byla železná ruka, která svírala vše uvnitř.

Dole černá díra hlubší, než lze vyslovit,

a tak jsme dali cihly radši zpátky – kvůli tomu, co jsme našli:
otvor hlubší, než dosáhne olovnice na tom nejdelším provazu.

 

XII.

Vřešťan


Nabádali mě, abych nechodil stezkou na Briggsův pahorek,

která bývala hlavním tahem až k údolí Segoru,
prý
kvůli Goodymu Watkinsovi, oběšenému v roce 1704,
po němž zůstaly v kraji jisté zrůdnosti.

Neposlechl jsem a pohlížel
na vinnou révou porostlý domek oběšencův na mohutném skalním svahu,

a přestože jsem se nemohl zbavit myšlenek na jilmy či konopné lano,
podivil jsem se, že ten dům vypadá stále tak nově.

Když jsem se zastavil, abych pozoroval, jak den hasne,

zaslechl jsem slabé zavytí, přicházející snad z místnosti nahoře,
zrovna ve chvíli, kdy oknem porostlým břečťanem pronikl paprsek zapadajícího slunce

a zachytil nic netušícího vřešťana.
Zahlédl jsem ho jen letmo, a dal se na zběsilý úprk

od toho čtyřnožce s lidskou tváří.

 

 

překlad: Viki Shock

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *