Přemýšlení s hrou:odhoďme dějiny! Stanislavu Dvorskému vyšel text Hra na ohradu

O sto dvaceti stránkách Hry na ohradu Stanislava Dvorského (*1940) je těžké psát, maximálně lze ,psát s knihou‘: ne přemýšlet o textu, ale myslet s textem – zřejmě s nejintimnější, nejdůvěrnější zprávou, kterou tento pozoruhodný a kritikou stále nezaslouženě pomíjený autor svěřil papíru, a to v letech 1962–1966, tedy v čase, kdy mu bylo dvaadvacet, respektive šestadvacet let.
Stanislav dvorsky1Tedy text. Anebo Hru na ohradu, ve které na sebe autorské samomluvy berou prozaickou podobu, aby ji vzápětí vyměnily za podobu nečekané dramatické vsuvky, v níž různí ,hlavové‘ vedou absurdní hovory, aniž by se navzájem poslouchali, či – opět o kus dál – se přelily do autorovi asi nejbližšího verše, zarámovat coby básnickou prózu? Některé pasáže své ,hry‘ Dvorský zařadil do výboru z poezie Zborcené plochy (Torst, 1995), jímž vstoupil do oficiální literatury, jiné publikoval samostatně časopisecky. Možná otáčíme stránky knihy, která je spontánní drúzou formálně rozrůzněných fragmentů, mozaikou poslepovanou z tisíce obrazů a jejich střepin, delirantním filmem, v němž se obnažuje zvlášť každé políčko. Možná máme tu čest s textem, jenž vznikal – s ohledem na autorovu intenzivní a určující zkušenost se surrealismem – v jakési tvůrčí horečce, respektive ve znovu se navracejících etapách tohoto vytržení, stavu, kdy je mysl upnutá k vizi, posedlá tématem a otázka ‚co napsat‘ prudce odsouvá do stínu jinou otázku – ‚jak to napsat‘. Kam žánrově zařadit Moták a další texty Milana Nápravníka z přelomu padesátých a šedesátých let, které sice formou odpovídají próze, ale jejichž pravidelný rytmus a vynalézavě užívaný rým čtenáře, ale ještě spíš posluchače skoro usvědčují z omylu smyslů: vždyť to zní a vrývá se do mozku coby vázaný verš, a tedy poezie!
A propos: Nápravník je, zdá se nám, a zůstaneme-li prozatím v českém kontextu, první sudičkou Hry na ohradu. Druhou, přicházející ovšem z protějšího břehu, je Věra Linhartová, jež prostor textu naplňuje řečí, která požírá sama sebe, řečí, jež se rozpadá, zadrhává, přestává sloužit účelu, pro nějž vznikla – čili k pojmenovávání a uchopování věcí, ke konstrukci bezpečného, známého světa- -příbytku. Dvorského text, který se dočkal nejen chronologického, ale i motivického rozvinutí – a možná současně s tím jistého zobecnění – v knize veršů Dobyvatelé a pařezy, napsané na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a vydané až v roce 2004, ovšem prozrazuje i další inspirační zřídla: autor, jenž „nemá žádný důvod mít jakýkoliv důvod“, a tudíž se v něm rodí „lákavá představa, jak se zbavit hrozící zodpovědnosti za celou stavbu“, nemohl ve své době minout Beckettovy ‚novely a texty pro nic‘. Vždyť třeba symbolické prvky hned v úvodní scéně Čekání na Godota (česky 1964), strom a kámen, na nějž si sedá unavený a zaprášený Estragon, odpovídají základní motivické dvojici v Dvorského ,hře‘: rozděluje- li básník „své zážitky na dva vzájemně spolu nesouvisející celky na díru a na ohradu“, proč by nemohl kámen jednoho dne spadnout do díry a strom se proměnit v nějakou ošuntělou předměstskou ohradu? Protože je to dlouhá cesta?
Dvorského Hru na ohradu rozehrává a po celou knihu poctivě hraje skeptik, básník unavený dějinami, světem, v němž se to všechno nějak popletlo, kde na obloze září Mickey Mouse a děcka si na ulici čutají se sluncem, kde jednou je „ohrada v díře“, jindy „díra v ohradě“. Co se vlastně děje? Slyšíme „prchavou píseň“, anebo nasloucháme „složitému příběhu“? Podobně jako v Dobyvatelích a pařezech i ve Hře na ohradu je scenérie víc než lidským hemžením pokrytá plísní, mazlavým rosolem; všechno tu mokvá, hnije, rozkládá se – zdá se, že i včetně „černé tanečnice“, „břichomluvce“ a „nebezpečného zápasníka“. Je tu ticho, které prořezává jen zlověstné, přidušené mrmlání; jako když se na hladinu bažiny dostane bublina vzduchu, vypoulí své oko a praskne. Všechno tu umdlévá a trvá v nehybnosti. Čas škobrtá, stojí. Prostor se zredukoval na minimum, anebo úplně rozplynul. Ale přesto nejde ani tolik o vyjádření pocitu hnusu ze skutečnosti zaplevelené ideologií, která tak vydatně zmrzačila řeč, že už mnohdy bylo lepší mlčet, dobrovolně ten jazyk odhodit, anebo ho začít deformovat podle svého gusta; ať už směrem, který ukázala Linhartová, nebo radikálnějším způsobem, jak ve stejné době předváděli básníci konkrétní poezie, nejvýrazněji asi Josef Hiršal s Bohumilou Grögerovou. Jde především o návrat ke skutečnosti, o obnovení dotyků s konkrétními předměty, o hledání a nalezení nových vztahů k realitě – byť by její synekdochou byla pouhá „sušená švestka“. Jde o kritické přehodnocování impulsů, které vyslala až do šedesátých let prvorepubliková avantgarda: jde o to, že najednou je třeba ke všem faktům přidat nějaké své ,ale‘. Imaginace? To každopádně. Ale dávno ne nezvalovská, ani teigovská. Svět šedesátých let už se nesměje, nevoní, a hry, které se tehdy před čtyřiceti lety hrály, už rozhodně nebyly nevinné, ale cynické: všude z nich vyčuhovaly pichlavé hroty ironie a sarkasmu – tyhle zbraně si Dvorský vypůjčil z arzenálu Vratislava Effenbergera, případně Karla Hynka.
Průchod potěmkinovskou vesnicí, do níž Hra na ohradu zavádí, má ze své podstaty divadelní (nebo možná taky filmovou) příchuť: Freudem či spíš Jungem poučený Dvorský do svého textu-bludiště ukryl řadu nedořečeností, zdánlivě hluchých míst, trhlin, hádanek, okamžiků, kdy řeči najednou popustí otěže a nechá ji, aby tu knížku psala pár stránek dál sama. Co symbolizují ohrada a díra? A jak se k sobě vztahují? Oba motivy evokují omezení, zábranu, překážku: vždyť je těžké vylézt z díry! A jak přešplhat ohradu? Dvorský v textu, který jinak před čtenářem prchá, schovává se nebo se zavíjí do sebe, tropí si z něj blázny svojí mnohoznačností i hermetičností, najednou zřetelně napovídá: „ohrada je knihovna“ – tedy ony zmíněné nechvalné dějiny, jež tolik unavují. Dějiny převedené do slov. Slova převedená do knih. Knihami zaplněné knihovny. Nepotkal se někde mezi řádky autor taky s J. L. Borgesem nebo Eliasem Canettim? „Bránil jsem se takto proti zaměňování významů,“ pokračuje v klíčovém momentu Hry Dvorský. Opravdu? Tak už ty dějiny konečně odhoďme, ať se můžeme „podívat, jak se to má s tím světem“!

Přidat komentář