PŘÍBĚHY SPADLÉ POD STŮL (A ZAMETENÉ POD KOBEREC)

Nová kniha kmenového autora kulturního magazínu UNI Michala Bystrova přináší málo probírané kapitoly z relativně nedávné historie. Jde po stopách výrazu „soudce Lynč“, mapuje pokusy o odsun Afroameričanů ze Spojených států ve stylu „sejde z očí, sejde z mysli“, popisuje zvěrstva páchaná v Kongu koncem 19. století a jejich překvapivý ohlas v literatuře. Zabývá se původem dodnes živých mýtů (ďábel na rozcestí, zabiják bláznů). Obhajuje údajného defraudanta a pozdější spisovatelskou hvězdu O. Henryho, popírá legendu o nespravedlivém zacházení s umírající císařovnou blues Bessie Smithovou. S pozoruhodným výsledkem rekonstruuje návštěvy Jeroma Klapky Jeroma, Marka Twaina, Alexandra Dumase staršího a Fjodora Michajloviče Dostojevského na českém území. Z knihy, jejíž některé kapitoly jste v prvních verzích mohli číst i v tomto časopise, přinášíme jako ukázku příběh záhadného úmrtí slavného amerického spisovatele Edgara Allana Poea.

 

 

BÁSNÍK V OŠUNTĚLÝCH ŠATECH

Edgar Allan Poe patří k těm Bohem obdařeným náturám, které by vám – slovy Richarda Brautigana – prodali „krysí řiť místo snubáku“. Zároveň v něm však zraje velký autor. V Richmondu, kolem kterého se pořád všechno točí, se ožení s třináctiletou sestřenicí Virginií Clemmovou, inspirací jeho slavných básní Annabel Lee a Havran. Žijí spolu šťastně, i když v ukrutné nouzi. Manželství se bohužel mění v tragédii poté, co Virginia při nevinné hře na piano začne krvácet z úst. Má TBC – nemoc, jež poslala do hrobu Edgarovu matku a které tehdy říkali souchotiny či úbytě. Poe přebíjí starosti alkoholem a usilovně se snaží vydělat si psaním. Všechno marné: když v lednu 1845 prvně vyjdou v newyorském týdeníku Evening Mirror jeho přízračné verše o nezvaném půlnočním hostu-havranovi, obdrží za ně devět dolarů.

Dva roky nato, také v lednu, Virginia umírá v malém, leč útulném domku v newyorské části Fordham, kam se Poeovi přestěhovali a kde se dnes prostírá čtvrť Bronx. A manžel čtyřiadvacetileté zesnulé krásky se spustí. Na světě nemá žádnou radost ani štěstí. Poněkud zběsile ho hledá u básnířky Sarah Helen Whitmanové, dokonce uvažuje o zásnubách. To je však jen úlet zmučené duše. Před cestou vlakem do města Providence, kde Whitmanová žije, spolyká Poe obsah dvou lahviček s nápisem LAUDANUM (opium rozpuštěné v alkoholu). Zřejmě se pokusil o sebevraždu. Ke své přítelkyni dorazí polomrtvý. Čtyři dny se u ní léčí, potom odjíždí a po zbytek roku si dopisují.

V prosinci 1848 se dvojice impulsivně rozhodne uzavřít sňatek; Edgar ale musí slíbit, že od zásnub až do svatebního dne zůstane střízlivý. Předsevzetí mu vydrží stěží několik dní. Matka Whitmanové navíc zjistí, že bohémský literát kromě Sarah oblažuje ještě dvě jiné dámy. Přesto je určeno pevné datum svatby: Boží hod vánoční. Z nějakého důvodu se však obřad nekoná. Buď dostala snoubenka anonymní dopis, že její nastávající slib porušil, nebo to celé zaonačil sám Poe tím, že se vědomě oddával pitkám, aby Whitmanovou přiměl svatbu odvolat.

Básníkovi nyní zbývá už jen deset měsíců. Poslední etapu nedlouhého žití mu zpříjemňuje jeho dětská láska Sarah Elmira Roysterová. Také s ní se Edgar zasnoubí. Nastává známý kolotoč, shánění obživy a tak dál. 27. září 1849 vyráží Poe z Richmondu směr Filadelfie. Jede přednášet na téma svého eseje o Havranovi a také na schůzku s poměrně málo známou básnířkou Marguerite St. Leon Loudovou, jejíž sbírku Květiny u cesty má editorsky připravit pro tisk. St. Leon Loudová je dcerou významného filadelfského výrobce pian a Poe potřebuje práci – jakoukoliv. Napíše autorce, ať ho očekává, výprava však neprobíhá hladce. Elmira ho nabádá, aby před odjezdem vyhledal doktora. Edgar nevypadá dobře. Sám cítí, že potřebuje konzultaci, a proto ještě v Richmondu zajde za svým známým, doktorem Johnem Carterem. Ten ho od cesty neodradí a celá návštěva (odehrávající se kolem půl desáté večer) má spíše společenský charakter. Na podzim roku 1902 o tom Carter napíše v měsíčníku Lippincott’s Monthly Magazine:

Povídali jsme si a on si celou dobu hrál s krásnou vycházkovou holí se skrytou čepelí, kterou mi nedávno věnoval jeden přítel. Pak najednou vstal a řekl: „Asi na chvilku zaskočím k Sedlářovi.“ [Saddler’s byl oblíbený restaurant v sousedství – pozn. aut.] A bez dalšího slova odkráčel, v ruce mou hůlku. [Tu svou, podepsanou jménem Poe, u Cartera zanechal – pozn. aut.] Z toho, jak rychle odešel, jsem vyrozuměl, že se chtěl zakrátko vrátit. Ale už jsem ho nespatřil a druhý den jsem s údivem zjistil, že hned časně ráno nasedl na loď plující do Baltimoru. U Sedláře mne informovali, že z místa, kde přebýval, odcházel přesně o půlnoci a že se nalodil s několika přáteli, které u Sedláře potkal. Loď odplouvala ve čtyři hodiny. Poe byl prý v dobré náladě a střízlivý. Zřejmě ale přece jen něco popil; to je zřejmé už z toho, že zapomněl svůj kufr v pokoji hostince Swan Tavern. [Tam Edgar v posledních týdnech ložíroval – pozn. aut.]

Ve středu třetího října 1849 v Baltimoru ve státě Maryland pršelo. Z Richmondu je to sem plus minus 250 kilometrů a asi 170 ještě zbývá, než se dostanete do Pensylvánie, kam směřoval Poe. Filadelfii, největší pensylvánskou metropoli, však Edgar nespatřil. Uvízl v půlce trasy a nikdo neví, proč. Onoho deštivého odpoledne jej našel ležet ve škarpě sazeč deníku Baltimore Sun Joseph W. Walker. Nejprve v něm viděl jen pobudu v ošuntělých šatech. Básník blouznil a hrozilo, že upadne do bezvědomí. Nedovedl říci, kde má zavazadla, nevěděl, co se stalo s jeho drahým oděvem. Walker se ho zeptal, zda má v Baltimoru nějaké příbuzné či známé, kteří by mu pomohli. Poe město znal, mezi lety 1832 a 1835 bydlel u rodiny své pozdější ženy na zdejší periférii, v takzvané Malé itálii. V kritický moment nicméně udal jméno doktora Josepha Evanse Snodgrasse, který kromě toho, že vystudoval medicínu, jeden čas pracoval jako redaktor magazínu Baltimore Saturday Visiter (deníku, jenž uveřejnil a ocenil padesáti dolary Rukopis nalezený v láhvi). Typograf neprodleně posílá vzkaz Snodgrassovi:

 

Drahý pane,

je tu gentleman v dost špatném stavu. Leží u Ryanovy hospody, kde je hlasovací místnost 4. volebního okrsku. Vystupuje pod jménem Edgar A. Poe a zdá se, že je v opravdové tísni. Říká, že ho znáte. Ten pán potřebuje okamžitou pomoc.

Ve spěchu váš Jos. W. Walker.

Doktor Snodgrass přichvátal hned, jak to bylo možné (bydlel nedaleko). Bar spravovaný majitelem Corneliem Ryanem na adrese East Lombard Street 44, všeobecně známý jako Ryanova hospoda, sídlil v hotelu jménem Gunner’s Hall. Důležitější je však Walkerův údaj, že šlo o místo, kam Baltimorští chodívali volit. A třetí říjen 1849 byl v Baltimoru volební den.

Později Snodgrass vypoví, že Poe vykazoval „známky zběsilé intoxikace“. Co tím chtěl říci? A proč Edgar – jak dokládá Snodgrassovo svědectví – vyhlížel „odporně“, byl „rozuchaný“, měl „umazaný obličej“ a „prázdný pohled“? Jistě, E. A. Poe pil přes míru, jenomže to je trochu zveličené pomluvami, které o mrtvé legendě roznášel básník a kritik Rufus Wilmot Griswold. Ten z Poea ve svých článcích udělal naprostého dekadenta a zhýralce – názor, jenž převládá dodnes, ačkoliv byl vyvrácen už těsně po spisovatelově smrti jeho blízkými. Podle nich Edgar propadal alkoholu v těžkých chvílích, málokdy však ztrácel vrozenou noblesu. To, co se stalo v Baltimoru, se nedá vysvětlit pouze jeho slabostmi.

Doktor Snodgrass a přivolaný Henry Herring – manžel Elizabeth Poeové, baltimorské tety E. A. Poea – dopravili nebožáka okolo páté hodiny odpolední kočárem do nemocnice Washington Medical College na rohu ulic Broadway a Fayette. Ošetřující lékař John Joseph Moran zpětně popisoval, že Edgar byl „bledý, na sobě měl starý vlněný svrchník, podobně sešlé pantalony [kalhoty po kotníky – pozn. aut.], pár obnošených bot s rozbitými podrážkami a starý slaměný klobouk.“ Snodgrass dodává, že měl „špinavou košili bez vesty“ a – to je podstatné – boty ani kalhoty mu „příliš nepadly, lépe řečeno, neseděly vůbec“. Vzhledem k tomu, že Moran strčil bezvládného Poea do místnosti se zamřížovanými okny v prvním patře v oddělení pro opilce, kam nesměly návštěvy, není tato dvě líčení s čím porovnat. A ztratila se i veškerá dokumentace – nemáme doklady o přijetí pacienta ani úmrtní list.

Během těch vzácných chvil, kdy byl nemocný při vědomí, se ho Moran údajně snažil povzbudit. Měl mu říci, že se zase shledá se svými přáteli, a Poe mu měl odpovědět, že to nejlepší, co by teď pro něj mohli jeho přátelé udělat, je vystřelit mu pistolí mozek z hlavy. Edgar Allan zemřel na nemocničním lůžku v neděli 7. října 1849 kolem třetí hodiny ranní, čtyři dny po tajuplné nehodě. Jeho poslední slova podle Morana zněla: „Bože, pomoz mé ubohé duši.“ Krátce předtím volal v noci jméno, jež znělo jako „Reynolds“. Může jít o Jeremiaha N. Reynoldse, dobrodruha, který inspiroval jeho román Příběhy Arthura Gordona Pyma (na nějž navázal Jules Verne knihou Ledová sfinga). Co když ale myslel na někoho úplně jiného – někoho, s kým se potkal v Ryanově hospodě?

Existuje celkem 28 teorií o tom, jaký osud Poea v Baltimoru vlastně potkal. Od hypoglemického šoku přes epileptický záchvat až po vražedné spiknutí. Během let různí badatelé tvrdili, že za básníkovu smrt mohl mozkový nádor, mrtvice, syfilis, meningitida, cholera či kvartální pijáctví, ústící v delirium tremens. Je tu však ještě jiná možnost, která se ve všech novějších materiálech na téma Poeova života vrací jako bumerang. Velice logické – i když bizarní – vysvětlení. Vše začíná u poznámky Josepha W. Walkera, že byl Edgar nalezen poblíž hlasovací místnosti.

Devětačtyřicátý je rokem hlavní vlny kalifornské Zlaté horečky, a právě tehdy se v Americe ujal výraz „šanghajovat“. V knížce Lights And Shades Of San Francisco z roku 1876 čteme: „O zdejších prostitutkách se říkalo, že člověka opijí kořalkou a pak ho okradou o všechno zlato, co má v kapsách. Kdo byl zdatný piják, toho jednoduše praštily klackem do hlavy. Takový nešťastník se pak často s překvapením probudil na některé z lodí odplouvajících od kalifornských břehů neznámo kam, neboli byl šanghajován.“ V přeneseném smyslu se tohle slovo používalo i v jiných částech USA včetně Marylandu. Tady však už nešlo o zlatokopecké claimy a saloony. Ne – třetího října 1849 byl v Baltimoru volební den.

Stále více pramenů naznačuje, že se mohl Edgar Allan Poe stát obětí zločinecké praktiky zvané „cooping“. Šlo v podstatě o dost jednoduchou fintu, jak zvýšit preference toho kterého politika. Najatí raubíři sháněli po městě bezejmenné ochmelky, tuláky a vagabundy. Pod nějakou záminkou vzali chudáka do hospody a kupovali mu pití. Když už se dotyčný sotva držel na nohou, sebrali ho a šli s ním do volební místnosti vstříc hlasovací urně, kde potom jejich kavka – aniž by věděla, co dělá – vhodila dovnitř lístek se jménem příslušného kandidáta. Volebních okrsků bylo víc a výtečníci při svém pochmurném klopýtání městem podvod několikrát zopakovali. Aby nikdo nic nepoznal, převlékli ožralu do jiných šatů a na hlavu mu dali třeba klobouk. Kdo ví, zda ne slaměný?

Jakmile oběť dokonale vytěžili, pohodili ji v prvním příkopu. A pro jistotu ji zbili nebo i zabili. Zní to zvláštně: ovšem jen do chvíle, než nás historické knihy přesvědčí, že metoda „coopingu“ byla v Baltimoru devatenáctého století více než běžná a okolí Gunner’s Hall bylo v tomto směru vyhlášené. Najatým bandám se říkalo volební gangy. Je doloženo, že gangsteři svým obětem dávali na hlavu paruky a na tvář lepili vousy nebo knír. Unášeli je, vyhrožovali jim, drželi je pod zámkem v chudinských čtvrtích (doslova v kotcích – „coop“ je králíkárna nebo kurník). K místu voleb je přiváželi v povozech či kočárech, aby mohli zase rychle zmizet. Do levné whisky, kterou je opíjeli, často přimíchávali drogy.

Proti této teorii o Poeově smrti mluví zpráva o průběhu baltimorských voleb, jež prý měly „vcelku klidný průběh, bez známek výtržností“. Pro naopak hovoří článek se jmény členů volební komise, dohlížejících na správný průběh hlasování ve 4. okrsku, to jest přímo v Gunner’s Hall. Je zde zmíněn tesař Henry R. Reynolds – jméno vyslovené umírajícím! Spřáhl se tento Reynolds s gaunery? Nevíme. Na adrese East Lombard Street 44 (později přečíslováno na East Lombard Street 912) se dnes nacházejí úhledné baráčky, Ryanovu hospodu vzal dávno ďas. Není tu žádná pamětní deska, nikdo nic netuší. Ale ať už Edgarův skon způsobil kdokoliv, je to tak krásně poeovské. Snad ještě lepší, než kdyby ho v temné uličce probodli havranem…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *