Pro mě je osobní ručení podstatné – rozhovor s muzikantem a básníkem Janem Štolbou, II. část

Rozhovor s muzikantem a básníkem Janem Štolbou (dokončení z minulého čísla) V minulém čísle jsme se zabývali především Štolbovou hudební tvorbou, nyní přicházejí na řadu témata literární.

Vaše texty rozeznívá hudba, mélická je vaše poezie, mélické jsou vaše prózy i 4_Pro_me_je1kritické reflexe, které jste věnoval literatuře nebo filmu. Slovo je ale na rozdíl od tónu konkrétnější, snáz uchopitelné – je vám psaní bližší, je text důvěrnějším prostorem pro vaše sdělení než hudba?
Je. I když ani ne tak pro tvorbu tónu, ,tónorod‘, jako kvůli výsledné formě. Text má šanci se stát završeným krédem, čímsi definitivním, k čemu se lze vracet, do čeho lze jisté myšlenky či vize uložit jednoznačněji, nezvratněji, trvaleji. To hudba nedokáže, na to je příliš abstraktní, ,malebná‘ a také časová, prchavá. Ale právě věčná neukotvenost hudby a tónů je na druhé straně úžasně vábivá. Do hudby se lze bezhlavě vrhat, zatímco textem spíš zvedám hlavu nad hladinu. I hudbou lze jistě vyslovit nějaké krédo, tentokrát ale sám neznám jeho obsah, ačkoliv mi ono krédo zároveň přímo fyzicky prošlo skrz plíce, ústa, rty, prsty. Hudba je tedy pro mě mystičtější o sobě, je to akt zvnitřnění, zatímco text ukazuje ven, k mystériu vnějšímu. No, mluvím tu o hudbě tak vznosně – a přitom většinou provozuju muziku docela odvozenou, ba užitkovou. Ale i tam každý tón znamená dech, pohyb úst, sevření čelistí…

Čím se vaše texty inspirují, odkud se rodí? Ve vašich básních zní nejen hudba, ale citujete také fotografie, filmy. Musí být na počátku nějaký objev, údiv?
Já bych rovnou řekl, že na začátku musí být srážka, zážeh, jímž je spuštěn řetězec vizí a obrazů. To vše prohnáno skrz slova a jejich tvárnou, asociativní energii. Výsledek vnímám jako slitinu, věc kujnou a tažnou, ustavičný pohyb v určitém momentu náhle zakalený do třeba ne ideálního, avšak definitivního tvaru. Mnohé z mých textů vznikají na ulici, jako pouliční film zachycující střípkovitý ,děj‘ kolem. V cizích městech jsem často psal na mapy, jediný smysluplný papír, který jsem měl po kapsách. Klíčem k odvíjení textu je první verš, pak vzniká vír, do něhož může být strženo vše, nápis na zdi, nahodilá asociace, vzpomínka, pohled stranou, sumarizující sentence anebo nějaký výkřik zhloubi. Jde o spontánní městský kubismus: věci se vynořují ,zpoza rohu‘ či zas za roh zahýbají, vrší se tu na sebe různě rozsekané úhly pohledu, věci vytržené z kontextu vplouvají do kontextů jiných, věcné se dialekticky proplétá s verbálním, jedno rodí druhé, jedno si s druhým pohrává. Do této skrumáže se pak zákonitě velne nějaké důležité osobní téma, podstatné rozpoložení psýchy. V poslední sbírce Hřebeny jsem ale, trochu tím městským kubismem unaven, zkusil i něco jiného a z některých textů mi vyšly jakési experimenty na půl cesty: sice zůstávám věrný reálné životní materii, naordinoval jsem si ale umělé formy, skrz něž chci věci uchopit. Třeba v básni Vrútky jsem důsledně verš za veršem ,parafrázoval‘ báseň Edwarda Thomase – s tím, že jsem na ,kopyto‘ jeho zážitku narazil svůj vlastní dávný zážitek. A co tu bylo ,na počátku‘, to je ve hvězdách: skrz nápad-hříčku se dostala ke slovu dávno zasutá, přitom na kost reálná vidina nádraží…

Je při psaní podstatné, aby se pisatel do textu promítl, aby v něm zanechal po sobě stopy, čili aby byl subjektivní? A může být vůbec jiný?
Pro mě je osobní ručení podstatné. Text se musí autorovi vždy nějak přihodit, vše by v něm měla být nějakým způsobem ,pravda‘. Jinak ztrácím půdu pod nohama a přestávám chápat, oč autorovi běží. Vymýšlení mě nebaví.Pro mě samého je text většinou přímo otiskem chvíle či místa, drží v sobě valéry daného okamžiku, konstelaci okolních věcí a vnímající mysli. Mám rád, když je v textu otištěn útržek osudu autora, byť v zašifrované formě. Šifra sama se pak stává součástí osudu, významný a výmluvný začne být osobní kód, jejž si autor zvolil. Chtě nechtě se mi náklonnost k tomuhle přístupu k tvorbě nějak promítá i do kritického měřítka poezie vůbec, i když nechci tvrdit, že jde o jediný možný tvůrčí princip. Jsou autoři, kteří dovedou zůstat velmi osobní a zároveň zřetelně mluvit za celou obec, jako třeba Karel Šiktanc, či autoři, jež ani přísná ,vnějšková‘ experimentální metoda nezbaví niterné osobní naléhavosti, ba naopak ji zesílí, jako třeba u Karla Miloty.

4_Pro_me_je2Jaký je váš názor na pojmy jako jsou literární věda, objektivita v kritice a podobně?
Nad tímhle moc nepřemýšlím. Jako kritik píšu intuitivně a jaksi múzicky, i když se přitom snažím, aby v pozadí zněl ucelenější názor na svět a také obecněji platná terminologie, třebas ad hoc užívaná. Objektivita v kritice je jistě možná, jenže není exaktně vyjádřitelná. Lze se jí jen přibližovat neustálým pilováním názoru a pojmenování. V kritice větu za větou jde o věčný balanc mezi subjektivním vhledem a objektivním hodnocením. Sám se často přistihuji při jakémsi ,ukrajování‘, kdy nejdřív vrhnu na papír příkře osobní dojem, k němuž se pak znovu a znovu vracím a kladu sám sobě zpochybňující otázky. A ubírám, zaostřuju, zjemňuju. Někdy mě takhle do sebe vtáhne věc, která mi zprvu neseděla, dokonce pro mne svým způsobem ,zdomácní‘ i momenty, k nimž citím potřebu se kriticky vyhranit. Co mě ale občas zaráží je fakt, jak málo u nás – jestli vůbec – básníci a spisovatelé o poezii či literatuře sami píší. A když píší, tak mi to často přijde vágně nahozené a dojmologické. Přitom bych si někdy raději než vlastní dílo přečetl chytrou a upřímnou filipiku, jak to vlastně autor myslel.

V Torstu právě vyšlo vaše kritické opus magnum: Nedopadající džbán, pět set stran o poezii. Nejdřív se zeptám na ten název…
Pro mě ta kniha skutečně znamená jednak velkou bilanci, ale i masivní konfrontaci se sebou samým, s tím, jak jsem byl schopen psát a myslet během uplynulých čtrnácti let. A místy ten pohled do zrcadla není snadný. K titulu: Nedopadající džbán je zároveň názvem jedné ze statí v knize, totiž recenze na Kabešova mistrovská Těžítka. Teď si nevzpomenu, zda nejde i o narážku na nějaké místo v samotném Kabešově textu. Každopádně ale měl ,zenový‘ titul zachycovat paradoxní stav jakéhosi setrvalého pádu, věčné vteřiny mezi vymknutím se z ruky – a střepy na podlaze. Představa mi nakonec přišla příhodná i jako metafora pro samu kritickou reflexi, pro zdlouhavý, roky trvající, a přece nikdy neukončený proces kritického ohledávání, a nakonec i pro stav poezie samé, pro její věčné levitování mezi prožitkem a jeho zachycením, věčný pád od subjektivity básníka k ,objektivitě‘ světa.

Jak se vyvíjela česká poezie po roce 1989? Čeho ubývalo, čeho přibývalo, co nového se otvíralo, co se definitivně končilo? Byl jste u toho z obou stran, jako autor i jako komentátor. To je vražedná otázka, neboť se toho dělo samozřejmě moc. Snad časem došlo až k jakémusi zahlcení a zároveň znicotnění, kdy knih poezie je tolik – a přitom není, kdo by je četl a přikládal jim důležitost. Co asi definitivně po roce 1989 uvázlo na mělčině, to byl naléhavý apel, hořlavost a nasazení undergroundu. Některé texty, ve své době tak uhrančivé, dnes vnímám sice jako stále silné, ale též dost dobově podmíněné, dobou uhnětené. Navíc v záplavě stylů a výrazů, které se nově vyrojily, se ze specifické undergroundové exprese stala pouze jedna z možných poloh, undergroundový výraz byl paradoxně připraven o důležitou pečeť dříve tak působivé nevývratnosti, protože ta se začala přesouvat do křehčích, subtilnějších odstínů. Naopak co po roce 1989 přišlo, byl prudký nástup generace nezatížené minulostí. Generace, jež se s nevinnou razancí zmocnila ,azylu‘ bílé stránky určené k svěžímu potištění a začala briskně vydávat knížku za knížkou. Najednou dostala šanci sebeminucióznější lyrická hrátka, každá metafora se zdála být hodna světla světa, básníci si znovu s vervou ohmatávali lyrické postupy, na něž v trpných trapných dobách, kdy si rocker Pavel Richter obsedantně přetáčel své náhodně nahrané věty v kazeťáku, nezbylo místo. Je otázka, kolik z této produkce přetrvá, nejen pro čtenáře, ale kolik si toho ze svých raných děl budou schopni podržet sami básníci jako něco, co opravdu museli napsat, jako nevývratný fragment svého osudu. A ještě dva výrazné momenty. Za prvé – plíživý konec české grotesky. Nad některými díly jsem měl pocit, že česká groteska se vyčerpala a zacyklila a co ji definitivně devalvuje a znehybňuje, je právě stav bezbřehé výrazové a obsahové svobody. A za druhé – možná, že úplně nejvýraznější ,událostí‘ v poezii po roce 1989 bylo postupné vyzrání a definitivní zviditelnění se silné ,generace‘ autorů narozených kolem roku 1940. Stačí připomenout už jen ta jména: Milota, Kabeš, Kovanda, Novák, Vodička, Nádvorníková, Král, Dvorský, Stankovič, Jirousová, Magor, snad i Rulf či Jamek…

Mění se v čase váš vztah k vlastní poezii?
Určitě se posouvá, i když to základní se nemění, totiž vědomí, že texty, či aspoň většina z nich, zůstávají součástí mne samého, jsou pro mě trvalým svědectvím, ba kusem jisté chvíle, životní periody, životního napřažení. Kromě juvenilií ovšem, které pro mne ,neplatí‘, nic mi neříkají a zůstávají kdesi v papírech jako pouhé relikvie dávno ztraceného času. Přitom já jsem ,juvenilie‘ psal tak do sedmadvaceti! Až pak jsem se pomalu našel v jakémsi strohém, objektivistickém minimalismu, rezonujícím se zamřelostí osmdesátých let. A když o tom přemýšlím, od té doby v mém vztahu k vlastnímu psaní došlo zhruba ke dvěma výraznějším zlomům. Prvním bylo osmělení se a překonání počáteční střídmě minimalistické linie,což se dělo docela spontánně, vlastně jen jakýmsi rozkošatěním, zkubizováním původní minimalisticky oholené podstaty. K druhému zlomu došlo celkem nedávno, kdy se pro mě můj zaběhlý způsob básně jako pouličního kubistického filmu vyčerpal a já jsem se začal držet stranou a vědoměji si ordinovat různé formální objížďky. Případně jsem, také pod vlivem různých okolností, jako byly třeba povodně, zkusil v textech promluvit čitelněji a víc zpříma, dokonce nejen za sebe, ale za celé společenství, což mi není zrovna vlastní.

Dokážete v sobě svoji kritickou polohu odsunout, když píšete beletrii? Neradí vám váš vnitřní kritik, co a jak napsat, nemíchá se vám i do věcí, kde ho nepotřebujete? Nic mi neradí a do ničeho se mi nemíchá. Dokonce ani nevysílá varovné signály, ale naopak mě nechá, abych se ve věci pěkně vykoupal. Asi tuší, že by stejně nebyl vyslyšen. Vnitřní kritik je automaticky vyřazen z funkce nejspíš proto, že kritika a beletrie čerpají z úplně jiného vnitřního rezervoáru. Při psaní kritiky je mi předmětem cizí dílo, primární jsou tu zkušenosti a vyjadřování někoho jiného, zatímco já k tomu stojím bokem, nechávám se – v lepším případě – unést a sděluji pouhý svůj názor. Zatímco v beletrii je nutné přijít s celou sumou momentální životní zkušenosti. Tam už nejde jen o komentář, druhotný názor na něco, ale o znovustvoření celého autonomního světa. Tam člověk musí přijít od základu se vším, s tématem, formou, výrazem. A když dílu schází vnitřně zaštítěný, osobně ručený obsah, kritik stěží pomůže.

Kromě poezie jste se dvakrát rozeběhl k próze, i když spíše k rozsáhlé básni v próze – v čem je próza jiná než báseň, co jiného nabízí? Tedy s výjimkou většího rozsahu… Próza je na rozdíl od poezie v tom nejabstraktnějším slova smyslu epizodická. Je horizontální, na rozdíl od básnické vertikály, je to hřebenovka, na rozdíl od speleologie. Poskytuje větší prostor kontinuitě dění, vytváří hrdiny, jež lze ,obydlet‘ a nějaký čas s nimi setrvat, vidět jejich očima, sdílet jejich kroky a hnutí, prožívat s nimi události. Próza umožňuje, aby vlastní text ustoupil ještě víc do pozadí a nechal před námi lidi a dění vyvstávat a míjet, zatímco poezie subtilní ,události‘ světa rovnou do textu sublimuje. Proto v básni záleží na každém slovu, echu, zázněji, proto je báseň tolik ,definitivní‘. Mám ale rád, když i próza je natolik přesná a zvučná, že i v ní je určující volba slov a určité neopakovatelné ,frázování‘. Přitom dění či události v próze nemusí nutně konstituovat tzv. příběh. Vzývání příběhu, u nás hodně provozované, je mi cizí. Podle mě je příběh veličina dávno do mrtě zrelativizovaná, mě přitahují spíš různé příběhy-nepříběhy, precizní handkeovská ohmatávání okamžiků anebo zas pastózní nánosy à la Joyce či Pynchon. Nebo fragmenty: Kafkův Zámek se kamsi záhadně valí několik set stran – až náhle uprostřed všeho skončí. Nevysvětlitelně, snově, ironicky, kouzelně dráždivě a vlastně ze všeho nejvíc tragicky – a samozřejmě bez úmyslu, jako čirá akcidence. Představte si ale, že by byl dokončen! Co by se stalo s tajemstvím, které v sobě nese? Takhle tu román zůstal vězet jako nádherná, čirá, tajná – báseň.

Provazochodcův sen se děje v psychiatrické léčebně. Proč jste svého hrdinu vyslal zrovna tam?
Kdesi na počátku byl můj dávný zájem o psychiatrii a medicínu. Jelikož bych však medicínu sotva mohl studovat, a nadto se můj osud brzy začal stáčet k muzice a psaní, aspoň jsem v jisté době nastoupil, naivně romanticky, jako ošetřovatel do pavilonu starců a chroniků do Bohnic. A tam se přede mnou otevřel neskutečný svět, závratné kapesní inferno, v němž si nešlo nic moc vymýšlet, svět děsivě fyzický, i když zároveň na hraně fyzična a drsného, každý den probíhajícího ,nanebevstoupení‘. Svět zapomenutý a zároveň vypjatý, ukrutný i pitoreskní. Takže téma si mě našlo samo. Paradoxní je, že ač kritikům – či tomu jednomu, co se o knihu zajímal – připadalo právě psychiatrické téma příliš běžně modelové a okatě symbolické, a tím pádem jaksi umělé. Já jsem naopak tu prózu cítil jako dost autentickou, ostatně ona fakticky autentická je, od jmen postav, detailů z jejich života, doslovně zachycených výroků či scén až po tu základní dějovou situaci, která je ovšem posléze přechýlena do fantaskna. Základní byl ale režný, fyzický zážitek…

A jak vznikal román Město za, vaše soukromé ohlédnutí za osmdesátými léty?
I tam byl zásadní prožitek, i když tentokrát celé jedné životní éry. Hraní s kapelou, kamarádství, láska, kapelové jízdy, kvas tehdejší jen s odřenýma ušima oficiální folkové či rockové scény, vzdorování bolševické vojně, věčná chandra poloviny osmdesátých let. To vše byly tak barvité a zásadní prožitky, že jsem měl potřebu vtisknout jim ucelený tvar. Přitom jsem ani trochu nechtěl o těch věcech vyprávět běžným způsobem, třeba i v dobrém smyslu konvenčně lineárním. Jednak bych to neuměl a jednak v tom byl i jakýsi vzdor vůči úmorné uzeměnosti a plochosti doby. Na hony mi byl vzdálený též politicko-satirický či dobově protestní pohled, i když jsem samozřejmě chtěl nějak postihnout tehdejší atmosféru. Zajímaly mě ale nekřiklavé, privátní anebo zas omšele pitoreskní polostíny, dobová atmosféra měla v knize jen volně vytanout spolu s tím, co se točilo v nitru hlavního hrdiny. Přestože kniha vznikala živelně a jaksi ,tělo na tělo‘, zároveň jsem si, ovšem spontánně a intuitivně, kladl spoustu omezení, nádavkem k přirozeným limitům svého temperamentu a svých schopností. Kniha vznikala za pochodu, při práci a hraní, a zároveň v izolaci, bez sebemenší rezonance, kdy jsem prostě jen v jednom sklepním atelieru hrnul cosi do stroje a pořádně netušil, co mi vlastně vzniká pod rukama.

Tím titulním městem je Praha. Máte smysl pro génia loci? Která místa v Praze jsou pro vás podstatná?

Podstatné jsou pro mě Holešovice a v nich Letná a už zmíněné Bubny.Podstatná je i Libeň, čtvrť za řekou, najednou jakési druhé město skryté v tom prvním, Libeň je sice dnes už hodně pochroumaná, pro mě ale navždycky bude držet kouzlo dělnických hrabalovských časů, kdy celá libeňská zátočina ještě rušně a přívětivě žila, fungoval automat Svět, kino Dukla a uličky Na Hrázi a Na Žertvách ještě byly skutečnými ulicemi, a ne jen napůl vykotlanou řadou domů. Libeň se pak nadějně rozevírá k Vysočanům a nahoru do Kobylis, Ďáblic a Bohnic. Tam, kde v dobách mého dětství byla oranice, kde k městu už dorážel zvlněný vnější svět, dnes stojí bohnické sídliště. Mám rád kopce a vršky téhle periferie, Hájek, Šlosberk, Okrouhlík, Červenou báň, kde z každého z nich je možné zahlédnout vzdálený střed města z trochu jiného úhlu, zachumlaný do modři daleko i blízko. A zároveň je tu skrytě přítomná možnost se od města odvrátit a nenápadně se vytratit jinam.

Z vašeho psaní mám pocit, že se v něm neustále něco děje, že vše je v nějakém procesu, neustále se mění – jako bych v těch textech slyšel echa beatnictví, možná i romantismu…
Snad to nakonec bude tím, že je mi blízká chůze, cesta, jízda, postup vpřed. Chůze ulicemi anebo pěšinou po horském hřebeni, kdy lze jen tak levitovat nad pomalu se posouvajícím krajem dole. Kdysi mě přitahovaly jízdy stopem, kdy člověk jako by byl vtažen do neznámého filmu s neznámými herci a neznámým pokračováním. A z toho nejopojnější byly jízdy na otevřených korbách náklaďáků anebo dodávek, kdy se všechno jen tak plavně řítilo kolem a nebylo jasné, kdo vlastně řídí. Přitom ale k jízdě stopem patřilo i dlouhé trčení u krajnice. A ovšem také tušení cíle někde vpředu, aťsi posuvného a dočasného, o kterém nevíte, zda k němu stihnete dorazit ještě do tmy, či jestli tu noc neskončíte daleko za ním, ve světlech úplně jiného města. Beatniky jsem čítal a měl moc rád, i když bych se za beatnika nikdy nepovažoval. Na to jsem byl – rád nerad – moc velký ,slušňák‘, stýkající se s dalšími slušňáky. Mě rodiče od nějakých čtrnácti pouštěli po Praze do jazzklubů, s vírou, že se svou svobodou jistě naložím rozumně – jakápak potom revolta. Nikdy jsem také neholdoval pití ani jiným látkám a společensky jsem byl vůbec poněkud tuhý, takže mě na beatnicích víc než rauš mejdanů vábil rauš jejich satori, zenového oproštění a vyvázání se, rauš jízd a na jízdách pak ty nejztracenější momenty, kdy se člověk dostal do míst či potkal lidi, co o nějakém beatnictví neměli ani potuchy. A že na trase Praha–Košice nebyla o taková místa nouze.

A co třeba Josef Škvorecký? Jeho Prima sezóna, Zbabělci nebo věta „Pro mě byla literatura vždycky hrou na saxofon“ – také ve vás rezonují?
Zbabělci se mi kdysi líbili a ještě víc novela Bassaxofon. – Mimochodem, existuje obálka polistopadového Reportéra, na níž je Škvorecký vyfocen, jak fouká na můj bassaxofon! – Rozhodně mě ale z české literatury Škvorecký nezasáhl tak životně jako Hrabal nebo třeba Weiner, případně Deml. On pro mě patřil k autorům, které jsem sice se zaujetím zhltl, ale jen co jsem je odložil, už jsem přestával vědět, ,o čem‘ to bylo. Při vší úctě: tu větu o psaní a hře na saxofon považuju trochu za bonmot. A matně si vzpomínám na své zklamání, jak je vlastně pravého saxofonu, tedy výprav hloub do jádra hudby a hraní, ale i do hudebnosti, do ,frázování‘ prózy samé, u Škvoreckého vlastně málo. Což mu nevyčítám, prostě jeho zájem mířil jinam, k jeho zkušenosti patřila okupace, holocaust, padesátá léta, a k těmto velkým tématům ho to táhlo. Je docela legrační, aniž bych se samozřejmě co do kvality a výše umění se Škvoreckým srovnával, že jsme to právě my dva, co u nás napsali cosi jako ,jazzový‘ román. Při vší kosmické odlišnosti tu nějaké styčné body budou, i moje knížka snad obsahuje dobovou a generační reflexi, o pár dekád posunutou. Na rozdíl od Škvoreckého jsem se ale v Městě za pokoušel doopravdy prokutat do samého nitra hudebního zážitku a také do toho přírodního úkazu, jímž je hraní s kapelou. A ne pouhou impresí, ale verbálně-vizuálním přetavováním svých zkušeností v jakési vize. Vyloženě saxofonové frázování ale cítím ještě v jiných pasážích knihy, totiž v trsech prózy, která chce zachytit dění v sálech a zákulisích, na tanečních parketech či při bloudění všelijakými podniky a vinárnami, evokovat pád skrz lidskou hmotu, lidské tváře, grimasy, posuňky, věty.

Zanedlouho vám bude padesát. Znamená ten věk pro vás něco? Ohlížíte se teď víc než třeba před deseti dvaceti lety?
Hledím na naši společnost – a jsem zklamaný z míry zlodějství a nesnášenlivosti, které vypluly na povrch. Nevyhnutelně se ohlížím za totalitní érou, která modelovala polovinu mého života, a čím dál zřetelněji cítím, že moje ,generace‘, ten shluk lidí podobného ražení a data narození, bude pokřivenou minulostí navždy poznamenána, snad skrytě a nenápadně, zato v desítkách drobných detailů, s nimiž se denně musí srovnávat. Ohlížím se ale taky, asi jako každý, za svou soukromou ,bohatýrskou‘ životní érou, kdy vše se dělo poprvé a nově, sám sobě dnes závidím tehdejší bezstarostnost a i jen fyzickou odolnost, a po očku se rozhlížím, jestli se podobná legendární éra odněkud přece jen nevynoří a ještě jednou po mně nechňapne.

Foto archiv

Přidat komentář