Prokop Voskovec – zemřel nejživější ze surrealistů 60. let

Když jsem s ním mluvil poprvé, a naposledy, bylo mu „z některých věcí […] skutečně smutno“. Hovořil čistě, upřímně, nekašírovaně: „…já skoro nemohu chodit, velmi špatně vidím, čtu jen s velkými obtížemi. Chátrání začalo už dávno, začal jsem stárnout o patnáct let dřív, než se sluší.“ Nazvali jsme 3_prokop_voskovecpo tom „smutku“ rozhovor, první a poslední, který kdy komu poskytl. Rozhovor, co by mohl být mantrou rozhovorů obecně. Živý duch tu nesl trosky těla, básnická imaginace zdatně kličkovala před stále neodbytněji dotírajícími reálnými strastmi: „Cyklus Z opilých sešitů […] uzavřený není, uzavřel by se, kdybych už do sebe nemohl hodit ani doušek vína.
Báseň raději žil, než psal. Seděli jsme koncem prosince 2006 v pražské kavárně Řetězová, kde uváděl svoji první a poslední vydanou knížku Hřbet knihy, a z vychrtlého, zkrouceného těla zářily oči – živé, jasné a vidoucí, šibalské a vědoucí. Vyprávěl, hrál, inscenoval. Dramatizoval situace, stylizoval se, střídal role. Fotografka před ním uskakovala, zatímco jí s veškerou grácií stárnoucího gentlemana líbal ruku. Měl dar z pomezí absurdního humoru a neslitovné sebeironie (který na něm vysoko cenil mimo jiné jeho dávný přítel, předloni zemřelý Vladimír Borecký). Do roku 2003 pracoval v Paříži jako motorizovaný kurýr: „A sranda byla, nejvíc s jazykem, který jsem uměl jen velmi špatně. V jednom velkém podniku v La Défense pracoval na vrátnici ukrutný blbec, který nás vždycky nutil sundat z hlavy helmu, což je pro kurýra cosi jako jeho odznak. Kluci mě před ním varovali, jenže já dělal, že mu nerozumím – a vyndal si umělé zuby…
Zajímal se o poezii an sich: v rámci básně, divadla, filmu, výtvarného umění – a zejména své každodenní existence. V Hřbetu knihy nabídl přehlídku situací z posledního půlstoletí, kde hlavní roli hrály probuzené, osvobozené smysly: po boku vybledlých pohlednic z prvorepublikové plovárny, z výletů s láhví červeného nízko u pasu, černobílých obrázků z mejdanů a starosvětsky erotizovaných rozhovorů tu spontánně, bezcílně vlají syrovější záběry, z jejichž stínu vystupuje zvolna teskná tvář Bustera Keatona – anebo melancholií podbarvený výraz jeho strýce, Jiřího Voskovce z Osvobozeného divadla. Byl přítelem pomalosti, tichého úžasu, bral život v rytmu nedělního odpoledne kdesi na periferii léta. Loni vydaly Větrné mlýny další z jeho hříchů mládí: divadelní hru Zaprášené jeviště aneb Počítání básníků, napsanou zkraje 60. let v dialogu s Petrem Králem – uvolněně, zasněně, nejspíš právě z pozic V + W interpretovanou klasickou Labichovu frašku.
Hřbet knihy
mu dal novou energii: po drobných angažmá z druhé poloviny 60. let – předmluvě k felliniovské monografii (1967), příspěvcích v Orientaci (1967), studii Rozpornost surrealismu a divadla (1968) a textech otištěných v Surrealistickém východisku (1969) – měl znovu plány: chtěl si pronajmout byt v Praze a na stará kolena tu pár měsíců v roce psát. Nestalo se. Přes veškeré kamarádské výzvy (zejména ze stran jmenovaného Petra Krále plus Stanislava Dvorského, který doprovodil jeho prvotinu vzpomínkovým epilogem) se raději vrátil ke své životní nálepce „nepíšící básník“: „Já jsem nikdy neměl potřebu moc psát. Což konvenovalo i mému setkání se surrealisty v šedesátém roce, k nimž mě zavedl Petr Král: vždyť oni byli proti literatuře, vzpomeňte na Bretonem obdivovaného Jacquesa Vachého. Takže jsem je vzal za slovo a nepsal. Ale protože jsem žil v rozhovorech, dělal ukrutné srandy a deliroval při nejrůznějších mejdanech, začalo o mně kolovat, že jsem básník, ačkoli nepíšu. Ale nešlo o úmyslné happeningy, prostě se mi to tak dělo…
V internetovém Slovníku české literatury po roce 1945 se o něm dočteme: „Syn překladatele Prokopa Voskovce (1893–1977), synovec herce Jiřího Voskovce (1905–1981). Po maturitě na jedenáctiletce (1959) vystřídal řadu manuálních zaměstnání. V letech 1963– 1966 byl zaměstnán jako vychovatel v učňovském středisku v Praze. Studia dějin a teorie divadla na FF UK (1966– 1969) nedokončil. V letech 1968–1969 absolvoval osmiměsíční stipendijní pobyt ve Francii (Lyon). Roku 1971 utrpěl frakturu páteře s celoživotními následky. Na přelomu let 1972–1973 pracoval jako druhý dramaturg v pražském divadle Re duta, odkud však musel po normalizačních prověrkách odejít. Později byl zaměstnán jako správce depozitáře Národní galerie ve Zbraslavi. V roce 1977 podepsal Chartu 77. V květnu 1979 byl zbaven československého občanství a vystěhoval se do Paříže, kde žije dodnes. V letech 1979–1980 působil v časopise Svědectví, poté až do roku 2003 pracoval jako motorizovaný kurýr v ekonomických novinách Les Echos.
V knihovnách toho po něm zbylo málo. Některé životy, a zejména svůj vlastní, ale dokázal alespoň načas naplnit vrchovatě. Narodil se v Praze 21. ledna 1942. Zemřel 9. února 2011 v Paříži. Prokop Voskovec.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *