Punk zuřivej: Petr Bergmann x Radim Kopáč & Gabriela Kontra

Divočina 2022

V očích mnohých dnes devadesátá léta dvacátého století vypadají jako doba, kdy se kapitalisté domluvili s komunisty a následně vytunelovali, co se dalo. Předtím se prý společnost modernizovala, dbalo se na práva žen a všichni si solidárně pomáhali. – Pamatuju si to jinak a Punk zuřivej je pro to dobrou oporou. I když, Punk zuřivej je vlastně zavádějící titul. Jde o přezdívku manažera a producenta v oblasti alternativní kultury Petra Bergmanna. Zuřivá osobnost Petra Bergmanna by byl přesnější, i když méně přitažlivý titul. Petr Bergmann, punker, novoromantik, manažer kapel a dalších alternativních aktivit, publicista… už tenkrát.

Na sklonku osmdesátých let dvacátého století, v kulturně izolované zemi s podvázanými, vlastně nefunkčními médii, se jednalo o naprosto výjimečný (z)jev. S historií alternativní kultury v genech. Bergmannův dědeček měl jednu z prvních trampských bud ve Svatojánských proudech, otec trampoval v šedesátých letech a v sedmdesátých letech jako hostinský spadl do policejní perzekuce, protože se v jeho hospodě konal koncert Plastiků. Syn na vše navázal – čímž potvrdil dávné tušení recenzenta, že právě punkeři byli pravými pokračovateli prvorepublikových trampů.

V osmdesátých letech se Petr Bergmann stává jedním z prvních pankáčů. O hudbu jde tehdy v první řadě, ale životní styl je vidět víc. Barevné hlavy punkerů rozsvěcují normalizační, k uzoufání šedivou společnost. Jejich náhlý výskyt kvituje Mikoláš Chadima a má pocit, že punkové mládí navazuje na letité snažení hudební alternativy. Petr Bergmann se nejdřív věnuje sebezničujícímu životnímu stylu včetně přespávání ve výměníkových stanicích. Vojna pro něj znamená v podstatě záchranu před sebedestrukcí. Už před ní se intuitivně věnoval kulturní práci – psal recenze, snažil se množit nahrávky se zakazovanou hudbou, oslovoval kvůli tomu kapely. V naprosto nehybných vodách je každá iniciativa podezřelá. A Petr Bergmann navštíví ministerstvo kultury, kde se dožaduje podpory, aby mohl vydávat kulturní časopis. Zděšení úředníci – ve společnosti, kde se bojí každý každého – ho posílají ze dveří do dveří, protože vyhodit se ho neodvažují. Z časopisu samozřejmě nic není.

Klíčový význam má pro Bergmanna smrt disidenta Pavla Wonky ve vězení. Bergmann říká, že tehdy pochopil pravou podstatu režimu. Dnešní kritici devadesátek mají sklony vidět to, co bylo před nimi, ehm „sametově“. Dotek strachu ze smrti do idealizované minulosti jaksi nepatří. Bergmann pod dojmem Wonkova úmrtí usoudí, že proti režimu se musí jít frontálně. Efektivně. A nemilosrdně. Jde mu hlavně o kulturu. Věří, že padne cenzura – a bude možné vydávat desky alternativních kapel. Právě kvůli tomu se seznámí s Mikolášem Chadimou, jde ale také za Michaelem Kocábem (který ho pokládá buď za agenta, nebo za blázna), ale také za Petrem Jandou, za Alešem Brichtou. Nekádruje – jeho cílem je vydávání nezávislé muziky, a vyhledávat rozdíly kdo s kým jo, a kdo s kým ne, je luxus budoucích časů. Nicméně, jak poznamenává, z disentu bral punk vážně jen Chadima.

Bergmann má kontakty s teplickou punkovou scénou a snaží se pořádat koncerty alternativních západních kapel u nás. Listopadová revoluce ho překvapí. Nicméně ihned po ní, když jiní zúročují znalosti z podniků zahraničního obchodu a ze Státní bezpečnosti, Bergmann využije vlastní kontakty. Zakládá nezávislou agenturu Black Hand v pražských Dejvicích. Ten dům se legálně snaží získat – vyjednává s radnicí Prahy 6. V oněch devadesátých letech mají úředníci pocit, že je dobře, když mladí něco dělají. Smlouvu s radnicí, kterou po něm chtějí západní nadace ochotné podporovat Black Hand, nicméně nikdy nedostane. Agentura funguje jako centrum bez alkoholu a nikotinu pro ty, kteří jsou aktivní a sami si upraví prostory. Bergmann se zkrátka pokouší přenést k nám to, co poznal při cestách na Západ: síť svébytných squatů fungujících jako nezávislá centra tvůrčího pnutí. Black Hand se stal předchůdcem hnutí straight edge, vegetariánů, ochránců zvířat. Na Západě Bergmann prodělá i své setkání s feminismem, lépe řečeno s výraznými ženskými osobnostmi. „Když jsem se vrátil poučenej, začal jsem najednou zjišťovat, že i český ženy jsou na úrovni jako ty na Západě, a byly už v disentu – akorát se to tady neví, akorát si to chlapi nepřipouštěli, neuvědomovali.“

Bergmann jmenuje rok 1993 jako bod zlomu. Tehdy si podle něj organizátoři a kapely přestali poskytovat kontakty, zavedly se „komerční manýry“. Centrum Black Hand skončilo v roce 1997, Petr Bergmann odešel z Prahy na Broumovsko. Ani tady mu to nedalo a začal organizovat kulturní aktivity na záchranu broumovských kostelů a věnovat se česko-německé minulosti. 

Happy end? Nekoná se. Bergmann střízlivě hodnotí, že většina lidí, se kterými kdysi začínal, se zpronevěřila svým principům a v součtu sama sobě. Z hudby, z divadla, z tance podle něj zmizela osobitost, živá kultura „skončila v roce 2005“. Podle Bergmanna na tom tratí celá společnost, z níž se vytratila „inspirativní radikalita“ a která se vyžívá v konzumu a zdánlivé komunikaci na sociálních sítích. „Uspořádej nějakou akci, jako kdysi, ať tam pošlu svoje děti, který jsou úplně letargický,“ říkají mu staří přátelé.

 

Přidat komentář