Banán & Maxim Horovic: Nepřestat se dívat kolem sebe. Rozhovor o hudbě, politice a emocích

Paseka, 2022

V Pasece vydali nedávno knihu, která toho má v titulu a podtitulu víc, než bývá v kraji dobrým zvykem. Takže odshora po obálce dolů: „Banán & Maxim Horovic. Nepřestat se dívat kolem sebe. Rozhovor o hudbě, politice a emocích.“ Na hřbetu pokračování: „Jsou to jen desky, kusy plastu.“ A na zadní straně jako bonus: „Křehkost, rozhodnost, solidarita, brutalita.“ Záložka pak prozrazuje, co jsou ti dva zač: Horovic (1975) je hudební publicista a editor magazínu Full Moon; Banán (1979) je Milan Trachta, zpěvák a textař, organizátor koncertů, rozhlasový moderátor. Společným jmenovatelem, hlavním rámcem i ústřední linkou, kolem které se to v knize všecko točí, je Banánova letitá příslušnost k hardcore-punkové subkultuře Prahy. Přičemž téhle komunity je minimálně podle svého mínění od konce „devadesátek“ po současnost motorem, tmelem, promotérem i mluvčím. Navíc je straight edge a nepije alkohol, takže si toho podle nakladatele „pamatuje […] opravdu hodně“.

To je zvláštní, trochu výhružná, skoro fašizující premisa. Podle téhle logiky by muselo platit, že pokud piju alkohol a nejsem straight edge, mám horší paměť, pamatuju si toho daleko míň. To je přece modelování výlučného hrdiny Rikitanova typu, figury nabité mocnou, atraktivní a lehce magicky probarvenou ideou, která se vyloupne odnikud a rozprostře před očima natěšené soudružské komunity všecky ty krásy nového světa, samozřejmě lepšího, než byl jakýkoli z dosavadních světů. Tohle obrazoborectví, sázku na vlastní jedinečnost a dějinný význam předvedli nedávno v příbuzném subkulturním ranku vybraní přispěvatelé publikace Křičím: „To jsem já“ (2017), která se pokusila zpracovat různorodý fenomén „český fanzin od 80. let po současnost“. Banán s Horovicem na tom ale takhle zle nejsou. Respektive jejich kniha odvádí od tohohle motivu pozornost řadou jiných, leckdy diskutabilnějších bodů.

Za prvé: žánr. Je to rozhovor, není to rozhovor? Interview nevznikalo naživo, ale po mailu, což je zřejmé z rozvinutých, trochu šroubovaných otázek, stejně jako z rozsáhlých odpovědí, které vykazují jisté strukturování a hlavně vypravěčský talent. Horovic je po celý čas, zhruba dvě stě stránek, mužem ve stínu; vlastně je jako činitel v tom interview skoro neviditelný, zbytný. Nanejvýš přihrává, rozhodně netáhne, nepolemizuje, nemotivuje k nějakému argumentačně podloženému stanovisku, nenutí respondenta ke stručnosti, věcnosti, faktičnosti (což má za následek, že třeba ve třetí části rozhovoru Banánovo vyprávění nabobtná do přehnaných rozměrů, které jsou k neučtení). Možná z toho důvodu přibrali ti dva v závěru do hry „posilu“, jistou Báru Votavovou. Jenže pokud byl Horovic tichou vodou, co aspoň sem tam funkčně omlela nebo podemlela nějaký ten břeh, Votavová zvládá nanejvýš sebevzhlíživé rétorické figury, kterými se snaží Banána ve výsledku hlavně feminizovat. Někdy se v tom svém mudrování pěkně zamotá, třeba když žádá nápravu „hc-punk, ale i antifašistické scény“, která prý „uměla a umí být zatraceně macho“, takže je třeba nastavit procesy: „Že tu třeba ti, kdo jsou citliví k toxicitě prostředí, i když neubližuje jim osobně – tedy muži – pomáhají dalším mužům pochopit, kde je problém?“ Tohle už je daleko za Rikitanem. Part Báry Votavové je v knize naprosto zbytečný. Co ale zbytečné rozhodně není, jsou některé pasáže, v nichž Banán reflektuje zkušenosti, které se do něj zřejmě hluboce, bolestivě zařízly, jako smrt kamaráda Henči na akutní leukémii v roce 2007. Z téhle „povídky“ mrazí hned dvakrát: jednak tady Banán vykazuje solidní literární potenciál, schopnost dramaticky, spontánně vyprávět, jednak tady líčí mezní situaci – krutou, nesmyslnou smrt. Podobných míst je v „rozhovoru“ několik, jde o vlastní, beletrizované Banánovy vstupy na vybraná témata, jako třeba legendární rožnovský klub Vrah. V těchhle pasážích je těžiště knihy, tady je text důležitý: v samostatném Banánově psaní, nikoli ve strojené výměně otázek a odpovědí.

Za druhé: dotazovaný. Tedy Trachta-Banán. Pokud má kniha ambici podat svědectví o zdejší hardcore-punkové scéně, a to se všemi stěžejními body, jako anarchisticko-ekologický ideový background, starost o lidská a zvířecí práva, potažmo vegetariánství a veganství, antifašismus, antirasismus, antinacismus a vůbec všechna ta další kreativně ložená angažmá, pak je základní otázkou, proč právě Banán-Trachta. Podobně se ptá v doslovu Olga Pavlova; nadhodí pár alternativních jmen (jako třeba Robert Vlček nebo Miroslav Pátý), ale jasnou odpověď nedá. Podobně sám Banán, který prý na knihu kývnul proto, „abych zaznamenal to, co si pamatuju“. Je v tom základní „chrononelogičnost“. Banán jistě nedozrál na zelené louce, odněkud vyrostl, z generací těch, co tady (a nejen v Praze, ale v celém Československu od konce sedmdesátých let) drželi při životě hardcore-punkovou scénu před ním. A pokud dává takový důraz na pospolitost, myšlenkovou jednotu a vývojovou kontinuitu, měl by mluvit i o druhých, anebo rovnou mlčet a dát nabídnutý prostor jim. Trachta by nebyl bez agilního promotéra Roberta Vlčka, bez všestranného a notně předjímavého aktivisty Petra Bergmanna, bez těch, kdo ideově i prakticky profilovali zdejší anarcho-squaterskou scénu od kraje „devadesátek“, jako Petr Syrový nebo Arnošt Novák, bez průkopníků punkové a hardcore muziky, jako Miroslav Wanek (v teplických F. P. B. od roku 1980) nebo Milan Jonšta (od roku 1981 v havířovském Radegastu), a samozřejmě taky bez inspirativních osobností typu Jakub Polák nebo Filip Fuchs, kteří jsou už bohužel pár let po smrti (Polák umřel 2012, Fuchs 2016). Příznačné je, že o nich v celé té dvěstěpadesátistránkové knize padne jen několik nicotných zmínek, pokud vůbec něco. Trochu to vypadá, že v hardcore-punku to tady všecko spustil teprve Banán. Že Banán je scéna. A že všecko podstatné se dělo v hlavním městě. To je samozřejmě fatální omyl, a potvrzuje to respondentova neznalost, případně naivita, s níž některá diskutovaná témata reflektuje. Respektive pragmaticky popisuje, protože žádná hlubší analýza, natož syntéza, která by konkrétní diskutované motivy vpletla do kontextů a nějakého konceptu, soudržného a udržitelného světonázoru, se v knize nekoná. Banán třeba vypíchne Piráty a nadhodí „přetrvávající zmrdství ODS“, ale místo aby následovala argumentační výztuž, proč tohle ano, a tohle ne, přijde ticho po pěšině. Příčiny, důvody, kořeny tady nemají místo. Co platí, je jedině teď a tady.

Tím jsme u za třetí: Banán v knize, jak naznačeno, víc mluví, než říká. Jeho výpovědi jsou převážně dostředivé, obracejí se na insidery. Pro outsidery jsou pak maximálně exotickým soustem, výletem do cirkusové manéže nebo výběhu zoologické zahrady. Jenže informační hodnota pro ty, kdo prošli v nahozených tématech jistou mírou zasvěcení, je minimální. Banán, respektive Horovic, a ještě spíš odpovědný redaktor nezná míru, takže to vypadá, že cokoli je řečeno, je relevantní. Banán hraje v kapelách, Banán dělá koncerty a distro, Banán sbírá vinyly, Banán mluví v rádiu, Banán letmo portrétuje Sedmičku, Miladu, Ladronku, Banán se angažuje, kde to jde – a objevuje se třeba i ve společnosti takových iluminátů, přeludů a bludů, jako jsou Helena Houdová, Tomáš Klus nebo Jaromír Jágr. A taky Banán nejí maso, Banán nepije alkohol, Banán je proti drogám (i když do sebe leje kafe horem dolem). A pak se taky Banán mlátí do hlavy, navléká si trencle, z nichž mu lezou koule, svléká se donaha a svěřuje dočasně svůj penis dlaním jiného borce. Je to všecko takové povrchní a vnějškové, snaživé a naivní, exhibující a zoufalé, prostě typicky čecháčkovsky malé, trapné a upatlané (už třeba jenom v respondentově slovníku, kde se to hemží angličtinou, aby bylo jasno, že Banán je v kontaktu s velkým světem, globálními dějinami; má prostě „skills“, aby vylezl na „peak“ a pak se vrhnul do „pitu“). A to ani nemusíme srovnávat s hvězdnými veličinami zaoceánského hardcoru, jako Black Flag, Dead Kennedys, Minor Threat nebo Misfits, ostrovního punku první vlny (hlavně Clash) anebo amerického protopunku typu Iggyho Popa a Stooges. Stačí ti zdejší, výše jmenovaní, a k nim třeba Martin Valášek, Štěpán Stejskal nebo Šárka Halaštová, aby bylo jasné, že – kdo s koho, ten toho.

Sečteno podtrženo: Ta kniha se minula buď respondentem, anebo žánrem. Rozhovor s Banánem je táhlá nuda, ale některé pasáže z Banánova pera mají šanci obstát jako samostatné útvary, žánrově mezi fejetonem a povídkou. Takže pro hardcore-punkovou komunitu vlastně medvědí služba: utužuje ve stereotypech, povrchním čtení, utvrzuje v lokálnosti, ve spokojeném nevědění. Co je tak fascinující na straight edge, proč je třeba škrtnout z jídelníčku maso? Proč je důležité odbourat posedlost představou o vlastní výjimečnosti, jedinečnosti – a začít se v každodenním životě stejně jako v kultuře, společnosti i politice starat o druhé? A proč je metoda do-it-yourself ideální východisko? Plus desítky a desítky dalších otázek, na které v knize nejsou odpovědi. Místo nich vyplňuje pocit, že dotazovaný je prostě autorita, že mění věci, a navíc k lepšímu. Taková light-verze mesiášského komplexu, říznutá exhibicionismem, který má na rubu nejistotu, pocit méněcennosti. Nic proti tomu, Banán v tom rozhodně není sám. Veškeré hardcore-punkové snažení by ale tady, na téhle pozici, mělo začínat. Ne tak nějak spokojeně končit.

 

Přidat komentář