Kdo se dosud neseznámil s dílem francouzského spisovatele Reného Daumala (1908–44), tedy s jeho básněmi (Černá a bílá poezie, 1996) či prózou (Velká pitka, 1994), má teď jedinečnou možnost: v pražském nakladatelství Malvern vyšla próza Mugl, kterou autor napsal ve svých osmnácti letech – a k níž můžeme přidat atribut „juvenilní“. Je to ovšem sporná nálepka: jednak pro relativní krátkost Daumalova pozemského dobrodružství a jednak vzhledem k faktům, která uvádí překladatel Jakub Hlaváček ve své stručné předmluvě. Už v tomto textu, napsaném v zimě 1926 a děleném do patnácti kapitol, prý autor bojuje „proti stále stejným nepřátelům: pýše, iluzi, sebezapomnění“ – byť tak činí „ještě velmi hrubými prostředky“.
O co šlo v životě a díle Renému Daumalovi, potažmo skupině Vysoká hra, k níž se mj. s Rogerem Gilbertem-Lecomtem, Rogerem Vaillandem a na čas i Josefem Šímou a Richardem Weinerem počítal? O naprosto opačný směr, než kterým kráčí dnešní povrchně sebezahleděná doba – o mystickou jednotu, jungiánskou individuaci, o nic menšího než „stát se člověkem“, jak píše v úvodu Hlaváček, čili „lidskou bytostí v ,metafyzickém‘ smyslu“. Podrazit světu jeho rozumné a úzkostlivě morální nohy a poté, co padne na hlavu, začít „věřit v nesmyslné“. S čímž souvisí vyhlášení války vlastnímu já, boj za zrušení individuality a splynutí s prapůvodní energií, z níž se rozvinul anonymní a nekonečný vesmír. O tom, že tuto ,vysokou hru‘ se Daumal s Gilbertem- Lecomtem rozhodli hrát se vší vážností a od počátku tušili svoji prohru, svědčí nejen jejich smutně brzké konce, ale především mocná energie, kterou kondenzovali do svých textů.
Třicetistránkový Mugl, vydaný v česko- francouzské verzi a zurčící fantazijní obrazností stejně jako sdělující závažné filosofické téma, začíná magickou větou: „Položil jsem svět na stůl…“ Následný rozhovor „já“, čili „mladého“, s titulním Muglem, zestárlým vypravěčovým alter-egem, se rozhodně neodvíjí podle schématu lineárního vyprávění: dějový příběh je tu nezvaným hostem, veškerou moc dostává imaginace, jež svými prudkými zášlehy klestí cestu ústřední myšlence rozbít a zapomenout tento svět – zanechat za sebou „nafukující se velkou prázdnotu“. Čas příběhu neznáme. A také jeho prostor je neurčitý, měnící se podle vypravěčovy momentální potřeby a v závislosti na temperatuře hrdinových emocí: může jím být pokoj i celá zeměkoule, „mrtvé“ či „spící“ město, ale stejně tak samotné vypravěčovo nitro – dost možná, že svět, který se „já“ rozhodlo ničit, byl jen světem uvnitř něj samého. Vždyť Daumal v knize také píše: „…když jsem mluvil s Muglem, mluvil jsem jenom sám o sobě“ – aby vzápětí jednoho nechal škrtit rukama druhého.
Revolta má v Muglovi krásné tváře: od „naše oči… se procházely s novou jistotou ve světě, jemuž jsme přísahali porážku“, přes „postupujeme všemi směry najednou a náš růst požírá svět“, až po „zrušil jsem tento odporný svět jediným zařváním, posledním, jehož jsem byl schopen“. Studené kameny města a jeho ulice, jimiž se beze smyslu převaluje lidský dav, stojí v opozici k moři, mohutným masám vody, z nichž se v prehistorii zrodil život, k věčně pohyblivému živlu, jehož „každý objevený krystal nám přináší zrození všech tváří vesmíru“. Daumal byl idealista, ale také skeptik, který svoji negaci ředil absurdním humorem vlastním patafyzice. Jakmile vypravěč s Muglem propadnou na okamžik dojmu, že se osvobodili od časoprostoru, zazní signál, že všecko je jinak – naopak, že přátelské splynutí „já“ a „starého Mugla“ je sprostě lačným „démonem“, stejně jako „absolutno okamžiku“ ubohou chimérou.
Text končí dvojace, další cestu osvětluje temný i jasný plamen: „Bestie bude chodit, až chcípne.“ Mugl sice zestárl o jedenaosmdesát let a dalece přežil svého autora – jeho fantazijní potenciál ve službě kritického myšlení ale z textu nezmizel. Naopak. Čekejme dál. Ta bestie jednou chcípne.
René Daumal: Mugl. Z francouzského originálu přeložil a předmluvu napsal Jakub Hlaváček. Malvern, Praha 2007. 76 stran, náklad 600 výtisků, prodejní cena neuvedena.