Jaroslav Jeroným Neduha: Životaběh

zivotabehFolkař i rocker, výtvarník a příležitostný herec, dlouhá léta charakteristický svým nepřehlédnutelným plnovousem, exulant a pozoruhodná postava naší hudební scény uplynulých čtyřiceti let. Vlastně si lze jen těžko představit mnoho podobných, kteří by měli sepisovat své životní peripetie nikoli jen kvůli sobě, ale právě pro ty ostatní. Příběh, ze kterého by hollywoodský scenárista dokázal udělat sladkobolně nyvý romantický doják, ale který je silný právě onou „obyčejností“, s jakou se vlastně celkem nedávný čas proměňuje ve zvolna zaprášenou historii.
neduha„Už tehdy jsem byl zapřisáhlým antikomunistou. Neboť už v roce 1953, za měnové reformy, za bouří v NDR, Plzni a později v Maďarsku, mi komunisté dali prohlédnout! Kdo chtěl, viděl a věděl již tehdy. I osmileté dítě dokázalo prokouknout lži a zlo.“ J. J. Neduha se sice v předmluvě „vymlouvá“, že nepůjde o žádné paměti, ale jen o ohlédnutí, „kterak život šel“, ale ve skutečnosti ve své knize naplňuje ono vysmívané slovo do puntíku. Občas trochu starosvětsky, mudrlantsky, a také v začátcích se zacházením až do úsměvných detailů důležitých dost možná jen pro něj, ale přesto čtivě a působivě. Na svém vlastním osudu, ve kterém se upřímně nevyhýbá ani momentům, které si mnozí raději nechávají pro sebe, pak přes pochopitelný sentiment až překvapivě zručně dokumentuje vývoj společnosti, její proměny a vnímání. Často i prostřednictvím zdánlivě nepodstatných událostí, které následně ovlivňují život mnohem více, než bychom čekali. Postupuje přísně chronologicky, takže jen než se dostaneme k jeho prvním muzikantským pokusům, uplyne několik desítek stránek, aby naopak v druhé polovině už jen skákal časem sedmimílovými skoky. O to lépe se však vše skládá do výstižné mozaiky. Nešetří ani sám sebe, když zmiňuje kupříkladu z vlastní viny rozpadlé vztahy. Daří se mu s lehkostí učinit své vyprávění zajímavým i pro toho, kdo nezná jeho hudební tvorbu a nepohyboval se ve stejných uměleckých kruzích. I on se leccos dozví o uvolněné atmosféře konce šedesátých let, o kapelách Extempore a Mezzanin, o Karlu Krylovi i maloměšťáctví emigrantských kruhů. Pro ty zasvěcenější pak mohou být zajímavé i drobné (a ne vždy pochvalné) zmínky o Mejlovi Hlavsovi, Mikoláši Chadimovi či Miroslavu „Skalákovi“ Skalickém, stejně jako naopak laskavé vzpomínání na „darebačení“ s Magorem Jirousem. Co však je možná nejcennější, je nadčasový pohled na pokřivené aspekty vývoje po roce 1989 a přesná analýza společenských problémů, včetně rezignace některých souputníků. Vlastně má ta kniha jedinou vadu: je škoda, že Neduha už opravdu „hopem“ a s mávnutím ruky bere dobu po roce 2000. Protože kdyby k ní přistupoval stejně důkladně, jako k časům více minulým, bylo by to s jeho postřehy a nadhledovým viděním více než zajímavé. Ale v závěru žertuje, že zřejmě bude muset časem vyjít doplněné vydání, což v sobě skrývá určitou naději. Že by například mohl postupně od tohoto nápadu upustit a namísto něj napsat celou další knihu – o svých zážitcích po roce 1989. Psát by jistě bylo o čem.

01

Přidat komentář