Jaroslav Balvín (1981, Česká Lípa) vydal před časem svoji druhou beletristickou knížku. Dal jí název, s nímž si můžeme spojit leccos: Lásko, teď!. První souvislost je samozřejmě erotická, respektive sexuální – a vlastně takový je hlavní kořen Balvínovy prózy. Mimochodem prózy dost autobiografické.
Autor, aktuálně zaměstnaný jako šéfredaktor Portálu české literatury, má za sebou docela zajímavou činnost na poli kulturní publicistiky; začínal (a vlastně i skončil) ve svém regionu, tedy na severu Čech, někde mezi Litoměřicemi a Ústím nad Labem. Tím, že skončil, nemám na mysli vyhořel, přestal být názorově relevantní nebo prostě zblbnul – Balvín s publicistikou skončil z vlastního rozhodnutí. Zřejmě mu přestaly její možnosti stačit; ostatně není divu. Jeho zájmem byla nová média (psal třeba o komiksu; viz jeho antologii Bublifuk, 2007), ale také postmoderní fi lozofi e nebo kulturní periferie obecně (viz jeho antologii Kalné vody, 2005, a Skryté vrstvy, 2007); mimochodem jako jeden z prvních zachytil kouzlo i limity naivního básníka Mnoháčka Zgublačenka nebo patafyzický potenciál Jana Müllera alias Jogiho Mokšananda.
V roce 2010 vydal Balvín svoji první „severočeskou“ prózu Mácha: Deníky, jakýsi postmoderní remix titulního tématu, čili vybraných, zejména poutnických a krajinných motivů ze života romantického básníka a jisté fasety jeho díla – deníkových zápisů. S výjimkou vtipných odkazů k četbě (kromě Máchy vesměs odborné) a přes hlavního „hrdinu“ (citově poněkud nezralého a hledajícího víc okamžitou slast než nosný vztah) pak nejspíš taky k vlastní osobě autora, mi z té novely v hlavě víc neuvízlo. Ale jde asi o to hlavní, protože vnějšková, formální hra, žonglování s citacemi, parafrázemi a odkazy, stejně jako hrdinovo snažení dobrat se skrz druhého k sobě, jsou kameny, na nichž je postavena i Balvínova druhotina.
Balvínova publicistika mísila docela nápaditě a funkčně jistou osobní zaujatost, až bezelstnou angažovanost v tématu, s pevným myšlenkovým backgroundem. Autor rád četl (a rád čte i nadále), a měl (potažmo stále má) potřebu dávat to svým potenciálním čtenářům najevo. Obecně asi nic proti tomu (vzpomeňme na Vieweghovu Výchovu dívek v 
Čechách), ale konkrétně, pokud je hlavním tématem knihy sexuální, respektive erotická hrdinova zkušenost – a to zkušenost vlastně iniciační, taková, která jej má vyvést z věku bezstarostné infantility k věku refl ektované dospělosti –, může to mít své limity. Papír totiž zůstane papírem, i když jej vytrhneme z jedné a jakkoli důmyslně vlepíme do druhé knihy. Balvínovo psaní nemá vlastně daleko ke koláži (v závěru knihy je k dispozici „citovaná a použitá literatura“). Ale takhle věc zjednodušit a odbýt – to bychom autorovi křivdili. Vlastně jsem se u novely Lásko, teď! docela dobře bavil, i když sotva říct přesně čím nejvíc. 1) Naznačenými autorovými projekcemi a jeho konkrétními odrazy v textu? 2) Způsobem, jakým Balvín text vystavěl a napsal, způsobem jaksi spíš trpným než činným, snad i lehce bezbranným a roztěkaným, ačkoli tu je patrná teoretická opora či výztuž, jak řečeno výše? 3) Lehce naivistickým (případně absurdním) tónem, s nímž hlavní postava prožívá a otevřeně komentuje svá milostná klání zprvu s archetypální matkou a poté v náručí dezorientovaných lolitek? 4) Nesouladem „ideálních“ obrazů a scén z pornofi lmů s jejich reálnými verzemi, po nichž hrdina zoufale pase? 5) Kontrastem mezi syrovým slovníkem, kterým Balvín píše „akce“ svého alter ega (příznačně fi xovaného na felaci), krajinnými lyrismy a lehce vyšinutým (a místy dost nepřípadným a rozvleklým) řečovým proudem kamaráda Vildy? Jaroslav Balvín se rád hlásí k Vladimíru Páralovi, stejně jako si libuje v Houellebecqovi (ačkoli v literatuře neuvádí překvapivě jeho nejlepší kus Rozšíření bitevního pole), Baudrillardovi nebo Máchovi (hrdinova žena se jmenuje Mája atp.). Nakonec bude asi v jeho beletrii nejnosnější právě tenhle protiklad: na jedné straně jistota cizích textů, občas sice ironizovaných, ale zároveň jaksi ustavujících, vytvářejících „podloží“, na kterém se dá stavět – a na druhé straně nejistota vlastní, zejména v rovině emocionální, nejistota, z níž se rodí křehké a rozechvělé tělo autorova textu. Lásko, teď! je pokusem o syntézu. Ovšem pokusem v rovině čistého rozumu. Jestli se taková syntéza vydařila, si nejsem příliš jistý, ale i tak je dost důvodů, proč Balvínovu knihu číst.
P. S.: Kniha vyšla v nakladatelství Novela bohemica v prosinci 2011; má 148 stránek a černou obálku se žlutou siluetou lolity a spadlého listu.