Když udělal Zdeněk Perský svůj první, tunel‘, bylo mu třináct. Když před třemi roky vyšel z brány pankrácké věznice, měl za sebou třiadvacet let pendlování mezi nejvyššími patry pražského podsvětí a vězeňskými celami po celé republice: za krádeže, podvody a loupežná přepadení si odseděl celkem čtrnáct let. Umělecké studio Divus mu na konci loňského roku vydalo čtyřsetstránkovou knihu Kde domov můj, v níž Perský (*1966) rekapituluje svoji minulost a popisuje vnitřní přerod z kriminálníka v ‚krále Medimona‘, nosiče světla a pravdy, podpíraného svérázným filozofickým trojúhelníkem Ježíš – Osho – Johanka z Arku. Podobný příběh v současné světové literatuře nabízí Paulo Coelho, ale Perského ,deník zloděje‘ je jiný. Živí ho totiž jediná míza: bohatá vlastní zkušenost.
Perský se narodil v Prostějově, do rodiny, v níž matka – dojička krav – byla „pannou rozumu“ a otec – traktorista – sice náruživě četl, ale k tomu nezřízeně pil a skončil sebevraždou. Český Jean Genet prožil dětství ve vsi kus od Prostějova, ve třinácti se rodina náhle přestěhovala na pražskou Zbraslav. Odtud byl jen kousek do centra, kde podivuhodný ludibrionista vykročil na svoji cestu absolutního podmaňování světa. Od primitivního ,čorkaření‘ a laciných podvodů se vypracoval na „opravdového vědce zločinecké oblasti“, sebevědomého dadaistického recesistu, performera z podsvětí, kterému čtenář – ať to může mravokárcům připadat jak chce amorální – při jeho dobrodružných výpravách, v nichž jde daleko víc o hru a mystifikaci než o finální lup, fandí a na konci každého příběhu jen užasle vrtí hlavou nad jeho chytračením a fintami. Ze spícího opilce v baru Perský vytvoří umělecké dílo: nůžkami rozstříhá na jemné proužky veškeré jeho oblečení, upraví mu účes a tiše zmizí. V zastavárně prodá za ohromnou sumu kufr bezcenných plíšků, které vydává za „vazač procesoru univerzal“ – vynález, za jehož nesmyslnost by se nemusel stydět ani Alfred Jarry. Dealerovi drog podstrčí s úsměvem místo pervitinu kilo soli. Josefa Vinkláře nechá platit za celou restauraci. Když mu od Dopravních podniků přijde pokuta za jízdu na černo, obratem odpoví, že je majitelem linky B pražského metra a že mu žalobce dluží bezmála tři sta milionů korun. A když po něm supící francouzský turista, kterému právě s kumpány na své spanilé jízdě Evropou vybrali auto, hodí botu, ještě ji stihne sebrat a rychle přidat k lupu. Co krok, to uvedení do „kouzelnického stavu“, protože, jak říká Perský, na zloději je „nejdůležitější, co o něm říká jeho dovednost“.
Autora tak v knize zastihujeme vždycky uprostřed dění, a to vůbec ne z důvodu, že jeho chronologicky řazené historky jsou do jedné vyprávěny v ich-formě. Perský je typ člověka permanentně vyladěného na optimistickou vlnu, tak intenzivně okouzleného skutečností a možnostmi modelovat ji podle svého obrazu, že i čtrnáct let, které strávil ve vězení, popisuje jako čas štěstí, ba zázrak, a nedocenitelnou zkušenost, notabene může-li se pochlubit, že mezi jeho spoluvězni se v osmdesátých letech mihl třeba Václav Havel. Zdeněk Perský, tento hrabalovský „labužník života“, jenž funguje „na magickém principu“ vyrovnávání energií, se skrze symbolické rituály a proměny identit nakonec dopracuje ke kopernikánskému obratu: projde duchovní očistou, odvrhne forbesy, drogy, alkohol i cigarety a po svém posledním propuštění z vězení v roce 2003 žije askezí a meditací a plánuje zřídit „laboratorní výzkumný ústav“, který má za cíl definitivně vymýtit zločin z lidské společnosti.
Čtenáři to přijde skoro líto, když konec knihy proud Perského vyprávění utne. Z jeho literárními ambicemi naprosto nezatíženého příběhu totiž vystupují postavy tak živé a situace natolik realisticky modelované, že autorovi pro jeho bezelstnou opravdovost rázem odpustíme kvantum gramatických chyb, které v jeho rukopise zůstaly, kostrbatá a někdy nesrozumitelná souvětí i opakování některých motivů a pasáží. Hravost, kterou Perský prokazoval coby lupič, neztratil ani jako spisovatel. Kniha Kde domov můj by mohla sloužit jako příklad žánrové i jazykové mlýnice: detektivní zápletku střídá úvaha, dobrodružný cestopis následuje rousselovská fantasmagorie s prvky science fiction, reportáž se mění v pseudovědeckou pasáž o „fintolologii“; podsvětní hantýrka, kterou sám Perský obohatil o řadu nových slov, jde knihou ruku v ruce s termíny z teologie nebo psychologie. A konečně: ten paralelní vesmír, který si subverzivní živel Zdeněk Perský na skoro čtvrtstoletí vybudoval a láskyplně zabydlel, je provokující a zajímavý ze své negující podstaty: kdyby pro nic jiného, aspoň pro to pomyslné vyvažování energií.
Zdeněk Perský: Kde domov můj. Divus, Praha 2005, 400 stran, náklad a prodejní cena neuvedeny.