Na okraji je to vždycky divné. Za hranicemi už možná žijí lvi. V lidské společnosti se o okrajích nikdy moc nemluví, u nás v Česku zvláště ne. Mrtví Němci, prázdná stavení, konec civilizace.
V kulturní oblasti je to však úplně jinak. Bez okrajů by mainstream ještě více zlenivěl a zapáchal. Jakmile se objeví „okraj“, v němž mainstream vytuší potenci, začne mu už ve chvíli, kdy to ještě „okrajovým“ tvořitelům nedochází, pomalu zvonit hrana. Ukázkovým modelem takové anexe je život a dílo punku. Aktéry je možno rozdělit do zhruba čtyř skupin. Tu první pozře bez uzardění hlavní proud. Ta druhá se ocitne až někde na okraji okraje, na dně společnosti. Ta třetí funguje dál, jako by se nechumelilo, stane se sama sobě revivalem. A ta čtvrtá, pro kulturu nejdůležitější, se posune k dalšímu okraji. Takhle čistě to samozřejmě nikdy nefunguje, ale jako modelový případ je to použitelné. Na výtvarné umění, které je na rozdíl od hudby ryze individualistické, to můžeme aplikovat také. S literaturou je to horší, ale když trošku přivřeme obě oči…
Zatímco o „okrajích“ hudebních a výtvarných je článků a studií habaděj, v literatuře to neplatí. Akademici a pedagogové nemají tyhle „nesystémy“ rádi. Mluví o nich, pokud vůbec, jako o margináliích, které pro literaturu nic neznamenají. Což je poněkud paradoxní vzhledem k tomu, co někdy předkládají čtenářům jako výstupy ze svých projektů či konferencí. Domnívají se, že stačí napodobit francouzskou historiografickou školu Annales. Jenže literatura není dějepis. Ale když je potřeba získat body do Rejstříku informací o výsledcích (což je něco jako plemenná kniha českého výzkumnictví, do níž se nasype celoroční vědecká aktivita, mele se a pak z toho vypadnou body, podle kterých je ten který subjekt finančně na další rok podpořen), mohou vycházet jakékoli nevídané pitomosti. (Teď už jsou na řadě určitě práce o vlivu hnědé barvy na hlavní hrdiny postmodernistických próz nebo studie o tom, jestli mělo větší vliv na Hrubínovu poezii pivo, víno, nebo kořalka.) Jako dělostřelecká příprava to snad už stačí.
„Zlý muž“ české kultury Radim Kopáč (1976) vybral dvanáct textů, které publikoval v letech 2004–2012 v časopisech, knihách, katalozích či na internetu, a složil z nich knihu Na okraj. Poznámky a glosy ke kulturní periferii (vydalo nakladatelství Pulchra jako 13. svazek edice Eseje v roce 2012). Ve dvou oddílech (výtvarném a literárním) se zabývá fenomény, které se někdy bez pochyb, někdy s pochybnostmi vejdou do onoho zkoumaného „okraje“. Zde jsou: fotografický akt, art brut, český komiks, slovo a obraz, prokletí básníci, literární mystifikace, romská literatura, naivismus, Alfred Jarry u nás, nonsens, literární erotika, zaniklé časopisy. Lidé páchají toto shromažďování čili vydávání počtů z rozličných důvodů. Často se však záměr obrátí proti nim, neboť se ukáží jejich autorské limity. To, co je nepostřehnutelné při pozvolném dávkování, se při souborném vydání vyjeví. Nejčastěji opakování, sebevykrádání, rychlá onanie na sucho v předsíni, jak se říká na Horácku.
Tento soubor však má šťastnější karmu a zajisté jiné ambice. Ono shromážděné vytváří synergický efekt, díky němuž zvídavého čtenáře (zvídavý čtenář zdraví ostatní zvídavé čtenáře!) napadají různé okruhy otázek, jež jsou v textech možná záměrně zamlčeny, možná opomenuty, nicméně on by se o nich velice rád s někým pobavil. Jedna z těch základních otázek zní: má dnešní zásadně proměněný tok informací a jejich sdílení vliv na vznik, způsob vzniku, dobu trvání a smrt kulturních okrajů? Má vliv na jejich počet a kvalitu? A další: ovlivňují informační dálnice schopnost mainstreamu tipovat si další oběti, nebo naopak neomezené možnosti informační dostupnosti zahlcují mainstream takovým způsobem, že se stará sám o sebe, a nemá tedy dost volné kapacity na okupaci? Ovlivňuje současná technologie onu tajemnou synchronizaci, kdy to podobné vzniká ve stejné chvíli na více místech? A nebo je situace v podstatě stále stejná?
Mě osobně by nejvíc zajímala rozprava (či „dořečení“) textu o literární mystifikaci („Nevím, proč Březina nezůstal Jebavý…“). Stále více narůstá počet lidí, kteří nevěří autenticitě jakéhokoli textu (především historické či ideologické povahy), nevěří ničemu, protože všichni ostatní, co nejsou se mnou, jsou lumpové a musejí viset (viz čtenářské diskuze pod články internetových médií). Dostáváme se do situace, která může vyvrcholit tvrzením, že cokoli je mystifikací, včetně na paži vytetovaného čísla z Osvětimi. Vytvořit falešnou stopu – fotografii, dokumenty, elektronický soubor, razítko atd. – umí čím dál tím víc lidí. Je možné, že pravost důkazů písemné či podobné povahy bude velice těžko prokazovatelná. Můžete odvozovat klidně dál, každý po svém, co všechno by se mohlo dít…
Také s tím souvisí neexistence osob, které by byly alespoň částí „obce“ akceptováni jako ručitelé. Čas Šaldů a Černých skončil. Radim Kopáč několikrát končí text „nezávadným“ tvrzením v různé podobě, že stejně je nakonec podstatná kvalita. Resumuji: nejde o to, zda dílo vzniklo na okraji, nebo někde jinde. To je samozřejmě pravda. Jenže, a to je dnes čím dál tím složitější otázka, kdo je garantem té kvality? Ten, kdo to tvrdí? Mlčící většina? Katedry a ústavy? Soud? Vybraná porota? Profesní spolek? Kritik z kulturní redakce? Pan prezident? Pan bývalý prezident? Petr Král? Tohle je tuplovaná mystifikace… To nás čeká spousta legrandy.