Nečekejte od publikace kulturního sociologa a ekonoma, vysokoškolského pedagoga, ale také hudebníka Vojtěcha Kouby žádné Pec nám spadla nebo podobnou kratochvíli pro malé zpěváčky a nekonfliktní folklorní soubory. Kniha Řemeslo má zlaté DNA spojuje dva žánry. V první části knihy jde o zpěvník převážně málo známých českých (nikoliv moravských) lidových písní, včetně tradicionálů českých Němců, na téma práce a profesí. Nevyjímaje kramářské tisky či tvorbu dohledatelných autorů, třeba klanu lidových šumařů, ovčácké rodiny Volných z Chlumecka. Včetně písní s hvězdičkou neboli dětem nepřístupných, i těch politicky krajně nekorektních. A často odhalujících leccos nepěkného o našich předcích. Třeba známý, ostudně běžný, ale „cudným mlčením“ obestřený lidový antisemitismus. Zkrátka zahrnuje i ta dílka lidové tvořivosti, kterým se sběratelé a interpreti vyhýbali obloukem nebo je cenzurovali. Nevhodná slova přece vyměňovali, vytečkovali a nevhodný obsah vrhající špatné světlo na idealizovaný „nezkažený lid“ typicky ignorovali už první systematičtí sběratelé folkloru, obrozenci. Včetně samotného Erbena, byť tomu slouží ke cti, že zapsal i řadu lechtivých nezbedností, skrytých za průhledná podobenství. Lead sheet, notový zápis hlavní melodie a text písně, pak vždy doplňuje historický exkurz a komentář. Například o tom, že v kramářské písni Mašiny jsou reálie stávky pražských tiskařů v roce 1848 vypsány vlastně přesněji než ve většině pozdější historické literatury, značně ideologicky zatížené.
Vojtěch Kouba si s nadsázkou dovolil i malý experiment. Zařadil na závěr výběru 25 lidovek také vlastní ohlasovou písničku na pracovní téma, ovšem využívající současné reálie: Když jsem přišel do Kauflandu. „Píseň vznikla v listopadu 2011 a stala se oblíbeným přídavkem na koncertech Lidové muziky z Chrástu,“ uvádí o ní. Kdoví, třeba zlidoví.
Druhou částí knihy pak je odborná stať Písně o práci jako politikum, mj. na téma překvapivě (oproti jiným námětům) vzácného zobrazení řemesel, povolání, a vůbec práce v lidových písních. Autor tak reaguje na vakuum nebo spíš tabu, které mezi folkloristy v reflexi písní o práci vzniklo. Ví, že k onomu ignorování pracovních námětů lidových textů došlo z pochopitelných důvodů, vinou zneužití folkloru totalitou. Ale patří ke generaci (ročník 1983, což je důležité), kterou už komunistická propaganda nestihla znechutit. Tudíž může v úvodu konstatovat: „Desítky let po pádu režimu, který se prací zaklínal, a tím ji zcela zdiskreditoval, je možné tyto otázky (proměny písní o práci v průběhu historie) znovu otvírat a promýšlet.“ Koubovo „promýšlení“ je přitom velmi čtivé a často vtipné. Například když se zamyslí nad vnímáním „lidovosti lidmi“: „Výzkum, který by zjišťoval, jak si běžná populace představuje ,lid‘ českých lidových písní, bohužel neexistuje. Dá se ale předpokládat, že pro většinu Čechů jsou to bájní krojovaní ‚Moravané‘ žijící v přítmí sklípků, popřípadě postavy z televizních pohádek obývající české skanzeny. Stejně přízračný je i ‚lid‘ odsunutý do prehistorie bez jakéhokoliv vztahu s dneškem – a nezáleží na tom, jestli šlo o ‚zlatý věk‘, nebo o dobu plnou chudoby a útlaku.“
Autor aplikuje na lidovou píseň i teorii Dawkinsova sobeckého memu. A vysvětluje, proč se navzdory očekávání a všeobecnému přesvědčení obvykle nestávaly z písní o práci takové „hity“, jaké by teoreticky měly, a to ani v rámci cechu či profese, které se jejich texty týkaly.
Ač psána svižným a lehkým jazykem, jde samozřejmě o studii seriózní. Od zkoumání, jak se práce odrážela, tedy pokud se to vůbec dá dohledat, v hudebním folkloru středověkém, až po pozorování, jak ideologický tlak komunistických kulturních činovníků na masovost a angažovanost folkloru uškodil: „Dělnický folklor začal ztrácet ‚lid‘, kterému by náležel.“ A také jak odradil pozdější folkloristy a muzikology, přestože se v archivech práší třeba na sbírky jistě zajímavého a totalitnímu režimu nepochlebujícího folkloru hornického. Kouba cituje známé konstatování muzikanta a muzikologa Jiřího Traxlera „dělnická píseň v marxistickém pojetí byla víceméně fiktivním, resp. uměle, teoreticky vytvořeným útvarem“, a doplňuje ho vlastním konstatováním: „Tradiční folklor v Čechách a na Moravě se sociální tematikou zabývá jen okrajově, obvykle s humorem, který někdy sklouzává až k nonsensu. Pro agitační využití bylo nutné materiál pracně hledat, a někdy i upravovat.“
Autor přitom nevnímá českou lidovou píseň o práci izolovaně. Všímá si například paralel našich písničkových „absurdních dělání“ coby neuskutečnitelných podmínek se staroanglickými tradicionály jako Scarborough Fair. Paralel se sea shanties (rytmickými námořnickými pracovními songy), se spirituály, s americkým folkovým revivalem, songy anarchistickými či odborářskými. A také styčných bodů třeba se zdejší trampskou tvorbou, s konkrétním příkladem smutné reflexe osudu běžného pracujícího v textu Všední den Wabiho Ryvoly. Nebo s ohlasem městského folkloru podle Slávy Macha a Vildy Sýkory Žižkovská píseň práce, s chutí přebraným do repertoáru třeba Jimem Čertem.
Vojtěch Kouba je navíc zároveň kapelníkem, violistou, dudákem a jedním ze zpěváků ansámblu Lidová muzika z Chrástu. Ke knize se svojí kapelou připravil i vítanou přílohu, CD s nahrávkami všech písní, uvedených ve „zpěvníčkové“ části svazku. Nahrávka slyšitelně neusiluje o nějakou dobovou nástrojovou a interpretační věrnost. Však těžko jen tušit, jak nestarší kusy vůbec zněly. I samotná melodie a slova jsou velkou proměnnou a úprava vždy byla a bude na interpretovi, vždyť existuje mnoho verzí textů i nápěvů. Aranžmá jsou propracovaná a vlastně současná, jde o sofistikovaný folklorismus. Což vůbec není výtka, spíše naopak. Deska díky tomu drží pohromadě a výborně se poslouchá.
V neposlední řadě, kniha Řemeslo má zlaté DNA je „pozlacená“ a dotažená i výtvarně. Obrázky Terezy Marianové, včetně ohlasů kramářských, mnohdy značně naturalistických až surových „komiksů“, ideálně podtrhují obsah vybraných písní.