Rozhovory s Robertem Křesťanem se dělají krásně – a obtížně. Krásně, protože mluvíte s člověkem, jehož tvorbu dlouhá léta obdivujete. Jenž má ohromný rozhled. Máte z toho povídání vnitřní radost. Odpovědi formuluje Křesťan precizně, a když něco řekne, stojí si za tím. Je mimořádně inteligentní, přemýšlivý, racionální, věcný, přesný, stručný. Obtížně, protože je… věcný, přesný, stručný (což je přece u chlapa klad, má být ve vyjadřování jasný a neokecávat). Jako kdyby ho nejen psaní textů, ale i ty rozhovory „bolely“. Je vám blbé ptát se na věci, které jsou třeba už jasné, jenže čtenář je znát nemusí a vy je s ním chcete sdílet. Navíc je třeba smysluplně a čtivě dostát dohodě, že je dobré upozornit na novou desku. Nám, co neznáme Roberta Křesťana osobně, se vážně jeví jako introvert. Vkusně extrovertní vždy jen po onu kouzelnou chvíli, kdy stojí na pódiu a rozdal by se pro muziku, kterou miluje. Takže… knižní rozhovor?! Práce pro vraha.
A hleďme, nikoliv. Tomáš Hrubý zvládl rozsah knižního rozhovoru nádherně. Oprava, oba ho zvládli. Tazatel a tázaný se zjevně dobře znají. Je v tom povídání cítit ohromná důvěra. Cit a takt Tomáše Hrubého, jeho brilantní přehled o reáliích, skutečná zasvěcenost. Hrubý (mj. redaktor FOLKtime) se pohybuje v podobné výseči světa jako Křesťan, je insider, ale nabízí srozumitelný vhled „těm ze sousedství“. A také nečekaná otevřenost a sdílnost Roberta Křesťana, a to i v dříve tabuizovaných soukromých tématech. Ne, že by soudnému člověku šlo o šťourání se v soukromí jiného člověka, ač umělce, a tím pádem osoby „veřejné“. Ovšem třeba nemilosrdné (a jak vyplývá z faktů zmíněných v knize, oprávněně nemilosrdné) Křesťanovy vzpomínky na otce možná vysvětlují leccos v jeho přístupu k tvorbě. Onu vzdorovitou, zaťatou poctivost všem nepoctivostem navzdory. Extrémní náročnost k sobě i okolí. Náročnost, jež jediná vede k takové přesvědčivosti tvorby. A taky, ať se zmíníme o něčem z hlediska psychologie negativním, v knize přiznanou neschopnost pochválit cokoliv, co není dokonalé, nejen v případě spoluhráčů, ale i dcer.
Stejně upřímně „netaktně“ se Křesťan vyslovuje i k dění, které zažíval na bluegrassové/country/trampské/americana etc. scéně. K neumu některých muzikantských souputníků (ovšem s tím, že sám na sebe je ještě přísnější a vyčítá si nedokonalosti mnohdy jen zdánlivé). Což je vlastně vítaný protipól všudypřítomného alibismu. Protože když už Křesťan někoho chválí, má to váhu.
V podání dvou zasvěceně povídajících vás ovšem překvapivě baví i pohledy do krajů, o kterých máte zkreslené a vesměs nepříznivé představy. Pro mě jako notorického tuláka s kletrem záměrně nápadně barevným, zásadně bez maskáčů, šlo třeba o fenomén trampingu, s jeho přísnými rituály, uniformitou, příkazy a zákazy (i když třeba některé songy bratří Ryvolů mám rád odmala). Jenže tramping do Křesťanova formativního období patřil. Stejně jako skaut, s tím, že Křesťan na něm nesnášel „kolektivismus“. Což zní jako paradox, jenže to přesně vystihuje zdroj oněch zkreslených představ. Z Křesťanova vyjádření je i nevěřícímu Tomášovi jasné, že ve věci nejde zdaleka jen o ten kolektivismus, ale především o ideál.
Knižní rozhovor má prostě spád od začátku do konce, není „ukecaný“, pořád zůstává svým způsobem úsporný, ale nikoliv strohý. A aby byl záběr knížky ještě úplnější, doplnil ji Hrubý sérií krátkých rozhovorů – pohledů zvenčí a z jiných úhlů ─ s lidmi z Křesťanova okolí (muzikanty včetně Tonyho Trischky, kamarády, blízkými i hudebními publicisty).
Ani to ještě není vše. Součástí obsáhlého svazku je sbírka Křesťanových textů. Do roku 1979 výběrová, protože se autor zdráhal dát na papír některé z juvenilií z dob kapely Trapeři, což při jeho perfekcionismu nepřekvapí. A od roku 1979 kompletní. Sbírka hezky potvrzuje, že řada Křesťanových textů skutečně funguje i jako poezie. K tomu přičtěme precizně zpracovanou časovou linii v heslech, zahrnující milé detaily jako „1. dubna 1973 v 10 hodin – první veřejné vystoupení Traperů v Kinokavárně pro děti“. Zdánlivou samozřejmostí jsou stejně detailně pojatá diskografie a galénovsky dotažené rejstříky.
Budu už také stručný. Máte-li jen trochu rádi žánry přesahující písně Poutníků, Druhé trávy nebo třeba Křesťanovy překlady románů Williama Eastlakea či Normana Mailera, prostě si knížku přečtěte. Budete pak mít Křesťanovu tvorbu ještě raději. Nebo pokud už to ani nejde, budete si jí ještě víc vážit.
