Zhruba před rokem běžel v televizi HBO osmidílný seriál True Detective, česky jako Temný případ. Mezi jiným se tu mluví opakovaně o „Carcose“ a „králi ve žlutém“. Modří už vědí: jde o narážky na povídkový soubor Roberta W. Chamberse, který vyšel prvně v New Yorku v roce 1895. Teď vychází Král ve žlutém zásluhou nakladatelství Argo konečně v českém překladu a skoro se stejnou vizáží jako sto dvacet let starý originál. Na zadní straně obálky se píše, že za vydání může právě popularita Temného případu a že o Chambersovi (1865–1933) „u nás donedávna věděli jen skuteční literární znalci“. Ve srovnání s Edgarem Allanem Poem nebo Howardem Phillipsem Lovecraftem jistě. Na druhou stranu ale můžou být těch „skutečných literárních znalců“ stovky. O Chambersovi pojednal zaprvé zmíněný Lovecraft ve slavné studii Nadpřirozená hrůza v literatuře (1927, česky ve svazku Bezejmenné město a jiné povídky, 1998). V případě Krále ve žlutém vyčetl autorovi místy „typickou nucenou výstřednost dekadence“ plus „poněkud afektovanou atmosféru galského uměleckého ateliéru“ (to platí jistě pro šestou až desátou povídku souboru) a pochválil jej za první čtyři texty, kde vyzdvihl to, co dnes jiní vyzdvihují na něm: jednak motiv „zrůdné, utajované knihy, jejíž čtení přináší děs, šílenství a přízračné tragédie“, jednak schopnost zanést čtenáře do „pozoruhodných výšin kosmického děsu“. Patnáct let po překladu Lovecraftovy studie připomněl Chamberse Patrik Linhart. A to právě v UNI, kde otiskl důkladný mistrův portrét (Opravář reputací Robert William Chambers, 5/2013), zařazený později jako kapitola v Linhartově opus magnum Vyprávění nočních hubeňourů (2013). I Linhartovi šlo u Chamberse především o Krále ve žlutém; zmínil sice mistrovy mladické snahy prorazit ve světě výtvarného umění (studoval v Paříži na École des Beaux-Arts a Académie Julian, koncem osmdesátých let dokonce vystavoval na každoročním Salonu) i extenzivnost jeho literárního snažení, ale důraz položil v závěru na bohatou symboliku titulní žluté barvy. Zůstaňme u heslovitého výčtu: žlutá je barva šílenství, barva kultovního časopisu Yellow Book, barva obleku Hamsunova Nagela (největšího dandyho a dekadenta Skandinávie), barva krutosti v čínském divadle, barva síry a pekla, barva stárnutí, žloutnutí, smrti, barva karantény při chřipkové epidemii v roce 1895, barva, která znamená v anglickém slangu strach a zbabělost, atd. atp.
Král ve žlutém je, jak naznačeno, soubor deseti povídek, z nichž stojí za přečtení zejména první čtyři: Nápravce reputací, Maska, Ve Dračím dvorci a Žluté znamení. Jsou silně provázané řadou postav i motivů a sdílejí výsostně děsivou, výhružnou atmosféru. Příběhotvorný je tu v obecné rovině střet všední (jednou newyorské, jednou pařížské) reality s iracionálním prvkem – se snem, s fantastickou vizí, s blouzněním jako předstupněm šílenství. Zdrojem iracionálního je pak zřejmě titulní král (a jeho různé projekce a proměny), který má v úmyslu nastolit v jakési paralelní dimenzi světové panství. Tomu odpovídá Chambersův fígl s názvem knihy: Král ve žluté je totiž zároveň cosi jako Lovecraftův Necronomicon – obávaná, ale běžně dostupná četba, která své konzumenty jednoho po druhém likviduje. Zůstává po nich dost často nenaplněná láska, což je motiv bytostně romantický a v temnější verzi samozřejmě i dekadentní. Ve funkčním kontrastu jsou pak i bohémsky umělecké, nejčastěji malířské prostředí, odkud jsou delegováni aktéři jednotlivých povídek – a „královské“ kulisy, které si přisvojil seriál True Detective, tedy věčná říše Carcosa, jezero Hali, Hastur, Cassilda, Hyády, Aldebaran, Fantom pravdy. Lovecraft uvádí správně ve své studii, že Chambers „většinu jmen a narážek spojených s přízračnou zemí pradávných vzpomínek vyvodil z povídek Ambrose Bierce“. Jeho mýtus nedrží pohromadě, na rozdíl od důmyslně sestrojeného univerza Lovecraftova. Funguje maximálně jako podružná kulisa. Stejně tak v televizním seriálu. Postava šíleného „krále“ tu má slovo vlastně jen v závěrečném dílu, přičemž charakterizující „žlutá“ plus jméno „Carcosa“ tu jsou jen nedbale přilepeny na aktualizaci modelu nepolapitelného vraždícího monstra a jeho obydlí, projektovaného jako přepis vlastní mysli do skutečnosti. Král i jeho říše by jistě našli místo stejně dobře třeba v Texaském masakru motorovou pilou (1974). A co druhá polovina Chambersovy knihy? Odpověď je snadná: Nic. Pátá až desátá povídka nemají s titulním mýtem co dělat; s výjimkou „Demoiselle d‘Ys“ jde o plytká, bezobsažná vyprávění, která neplatí ani jako parodie – ani na bohémskou dekadenci, ani na zjitřený romantismus. Ke grafomanii, potažmo spotřebnímu psaní neměl ostatně Chambers nikdy daleko. Král ve žlutém je v jeho díle jednou z mála výjimek. Ovšem výjimka je vždycky zajímavější než pravidlo.
Argo, 2014, přeložil Petr Pálenský
