Některé vaše básně v próze mají formu operačních protokolů – jak vznikají?
Když napíšu báseň, poslední dobou mám potřebu se u ní ještě zdržet, nechat ji v sobě
ještě doznít – takže o ní napíšu esej. Pak se objevilo to, že mám potřebu psát
medicínské nebo spíše chirurgické básně. Jsou ale témata, která nejsem schopen
napsat básnickým jazykem, ale také se jich nechci vzdát. Tak mi nezbývá nic jiného než napsat esej, něco jako mikropovídku…
Jaké jsou ty texty tematicky?
Fantastická věc je krevní oběh uvnitř miminka, které je v břichu matky. To je tak složité a tak nádherné; pro mě je to úžasná polyfonie nebo symfonie, ale když to chci popsat, tak to nedokážu napsat jako báseň. To bych nezvládl. Tak jsem napsal báseň o těhotné ženě, jak jde městem, a doprovodný text o tom, jak krev běhá jako šílená různými zkratkami, které po porodu zaniknou. Mám hromadu operačních protokolů a člověk si říká: Je tohle literatura?
Je, nebo není?
Paralely tady jsou. Když je
