Knížka jako revoluce? Proč ne, bylo by to krásné…

Rubato je název románu slovenského spisovatele Rudolfa Slobody. Rubato je v italštině kradený, v hudbě pak neklidně, nepokojně. Rubato se jmenuje nakladatelský podnik, který otevřeli před rokem a půl Petr Januš (1974) a Jaroslav Tvrdoň (1976). Pod hlavičkou Rubata vyšly doposavad čtyři knížky: Elsy Aids (Trojjediný prst), Henriho Michauxe (Cesta nepoddajnosti), Pascala Quignarda (Terasa v Římě) a Jeana Cocteaua (Opium).

2_januš_1Všude kolem se před časem zdvihly hlasy proti zvyšování DPH na knihy, které prý jistě zlikviduje řadu malých nakladatelů. Vy jste se vydali opačným směrem a založili Rubato. Tyhle obavy tedy zřejmě nemáte…
U výběrových titulů, které vydáváme, je obecně vyšší cena a nižší prodejnost, tedy ani zvýšení DPH pro nás neznamená zásadní snížení mizerných zisků – výběrovost zajišťuje stálost zapálených a jejich ochotu zaplatit více, avšak v nižším počtu. Doufám, že si rozumíme… Jinak abych se přiznal, se mnou diskuse ohledně DPH příliš nehýbe, protože stačí, aby Kalousek udělal bububu ohledne klesajícího HDP, a tenhle národ pitomců ho nechá prosadit DPH klidně 43%. Z tohoto pohledu jistě chápeš, že je ztráta času o čemkoli diskutovat. Jinak můj návrh je: u prodejnosti titulu do stovky kusů nulové DPH, následně DPH progresivní.

Jste podnik o dvou mužích. Má Rubato nějaké trumfy v zápase s mastodonty typu Mladé fronty nebo Euromedia Group? Třeba ten neklid, nepokoj, co jste si dali do vínku?
Obavám se, že nejsme ve válce s jinými nakladateli, myslím, že jsme si vzájemně ukradení. My přinášíme literaturu užšímu okruhu čtenářů. Ale tak to bylo se skutečně kvalitními texty vždycky, byť je v minulosti omylem četly i masy. Kvalitních čtenářů je pomálu.

Co je to kvalitní text? Kdo je to kvalitní čtenář?
Kvalitní text vzniká z nutnosti, lhostejno zda vyvolané přetlakem, prázdnotou nebo svrběním zadku. Text, který se neočekávaným způsobem dotýká žité reality, prodloužené a rozmnožované všemi dostupnými prostředky, a vystupuje mimo ni. Kvalitní čtenář je osoba citlivá, přesto razantní, inteligentní, přesto schopná naivní fascinace pohybem navzdory nekonečnému stepování na mrtvém bodě. Někdo, kdo v neustálém procesu hledání a nenacházení ještě nestačil otupět.

Když vyjmenuju autory, kterým jste publikovali knihu, Cocteau, Michaux, Quignard – to vypadá na orientaci směrem, kterým si před časem vyšlápli kolegové z Garamondu nebo Dauphinu, čili směrem k moderní francouzské literatuře. Je to pořád cesta, kde se dá objevovat?
Petr Januš (Foto archiv nakladatelství) Objevů nás čeká ještě celá řada, a to nejen z francouzské literatury. Výběr našich textů je značně osobní, shodou okolností tíhneme s kolegou Tvrdoněm k frankofonii, ale nejenom k ní. V současné době chystáme například výlov pozapomenutých perel hispánského moře, řadu italských teoretiků, Petera Handka. Není v tom tedy nic promyšleného. Řekněme, že je to otázka našeho vkusu.

Cocteau pojednává ve svém textu opium, Michaux zápasí s poltergeistem, Quignard rozvíjí historii jedné šílené lásky – to jsou svým způsobem monstrozity, hraniční témata. Souvisí s nimi taky vaše novinka, knížka pseudonymní Elsy Aids?
Ano, Elsa je nádherné monstrum, je skutečným zjevením na poli české poezie, je naší radostí. Je velmi citlivá, přesná, překvapivá, uměřená, zásadová a inteligentní. A na rozdíl od jiných zvířat mluví krásným jazykem. Tedy, myslím, do našeho světa zapadá.

Jenže je to chlap…
Elsa je především bytost, jejíž nesamozřejmost napájí její psaní. Objektivně zjistitelné pohlavní znaky v tomto smyslu nehrají roli. S kolegou Tvrdoněm jsme sice oba straight, ale to nám nebrání, abychom měli Elsu rádi.

Pověz blíž o vašich vydaných knížkách.
Opium
jsou deníkové zápisky Jeana Cocteaua z odvykací kůry. Text v sobě sdružuje mnoho poloh: vzpomínky z dětství, osobní svědectví o boji s látkou, blahodárnou a ničivou zároveň, kritické refl exe dobové umělecké scény, vtipy i některé dodnes aktuální názory ohledně drogové problematiky a umělecké tvorby. Z toho vyplývá i jeho široký záběr: je to kniha pro akademiky i narkomany. Navíc je možno ji považovat za klíčovou pro vývoj Cocteauovy poetiky. Cesta nepoddajnosti je pozdní text Henriho Michauxe, kde se vrací k některým motivům ze svého raného díla (poltergeist, posedlost démony, levitace). Podobně jako u Opia je tu ve hře boj s vlastní skrytou psycho-biologickou přirozeností a důsledky, které z něj pramení pro existenci jedince i celých společenství. Quignardova Terasa v Římě je román s mistrovsky uměřenou kompozicí a silným příběhem. Odehrává se v 17. století a jeho hlavní postavou je rytec osudově znetvořený svojí láskou, putující z místa na místo, ryjící bizarní výjevy světa okolo sebe a v sobě. Text je zároveň podobenstvím o zrodu, o tvarech vystupujících ze světla a jejich opětovném ztišení ve tmě. A o Else už byla řeč. Snad jen malá heslovitá našeptávka: vyprávění o těle, jak ho ještě neznáte. Více uvnitř.

Proč vlastně knihy, a ne třeba hudba, kterou si dneska leje do hlavy devadesát procent lidí, co míjím na ulici? Říkals mi včera, že neprodáte od titulu ani sto výtisků měsíčně. Máte pořád ideály? Knížka jako malá revoluce?
Česká populace je minimálně od počátku devadesátých let stižena zvláštní nemocí: každého zajímají jen peníze, kolik se na tom vydělá. Nezajímá nás, co děláš, řekni nám, kolik na tom vyděláš. A zdaleka nejde jenom o účetní. Chci tím říct, že nás zajímá, co děláme. Že na tom příliš nevyděláme, to už víme. Vidíš sám, že už se ptáš podruhé… Ale k té další otázce: Ano, ideály máme, bez nich jsi mrtvola. Knížka jako revoluce? Proč ne, bylo by to krásné. Vzpoura přichází…

To jsme si nerozuměli: mně je fuk, jestli na knížkách vyděláte, nebo proděláte, zajímalo mě, jestli vás nedemotivuje omezený zájem čtenářů. Stejně jako autor nepíše jenom pro sebe, nevydává nakladatel knihy, aby se mu válely doma pod postelí.
Tak jinak: stále jsme ve fázi počáteční čistoty, kdy nás těší každá odezva na naši činnost, lhostejno od kolika lidí, přestože se tento okruh samozřejmě snažíme rozšiřovat. Jsme ale soudní, takže s tím, že se naše knihy dostanou po tisících k indiferentním bulvám čtenářských mas, jak je tomu u velkých nakladatelství a autorů-institucí, jednoduše nepočítáme. Tedy Fívégy nebo Coelha od nás nečekej. Ale kdo ví, třeba jednou zmínění skribenti změní poe tiku a stanou se pro nás zajímavými. Možné je leccos.

Taky jsi včera říkal, že je o knihy z Rubata vcelku zájem ze strany Českého rozhlasu. Čili rádio jako extenze knihy? Je to plodná spolupráce?
Jakákoli spolupráce s inteligentními a citlivými lidmi má pro nás smysl. Víc bych v tom nehledal. Na druhou stranu bychom skutečně rádi jistým způsobem prodloužili naše knihy směrem do akustického prostoru. Určité nápady už zrají.

Co módní čtečky, co facebook, twitter? Pomáhá to tištěné knize?Myslím, že není důvod stát stranou. Je to přirozené rozšíření okruhu působnosti. Co se vztahu tištěné knihy a její elektronické verze týká, nevidím situaci nijak dramaticky. Také proto, že usilujeme o to, aby naše knihy byly zároveň estetickými objekty. Netvrdím, že to bude za všech okolností stačit, ale prozatím je to pro nás cesta, jak předejít hořekování nad krizí tištěných knih.

Ještě mi pověz, kde jste se tu vlastně vzali, co jste s kolegou Jaroslavem Tvrdoněm zač…
S Jaroslavem jsme kolegové z Filozofi cké fakulty UK, především pak z hospod a kaváren, kteří se žvaněním o literatuře propracovali k vydávání knih. Jaroslav je komik v utajení, to především, pak autor knihy povídek Tam nahoře vydané v Dauphinu a milovník a znalec všeho možného od literatury po pěstitelské práce. O sobě bych pomlčel. Naše setkání je o zlomek pravděpodobnější než setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *