Vypadalo to nejdřív jen na takové povyražení. Hugo Race (lídr True Spirit, ošklivější polovička Sepiatone nebo elektroruchového projektu Merola Matrix) se dal dohromady s Chrisem Eckmanem z Walkabouts a Chrisem Brokawem. Ano, přesně tím člověkem, který hrál zásadní role v Codeine, Come nebo New Year. Vznikl projekt Dirt Music, se kterým vyrazili na intenzivní evropské turné s tím, že při pražské zastávce natočí ve studiu Sono desku. Taková rychlovka. Ovšem těch pár šťastlivců, kteří viděli Dirt Music v Paláci Akropolis předvést svou představu o městském blues, rozhodně nemůže mluvit o nějaké vystresované trojce. Dirt Music tvoří za pochodu natolik svěží hudbu, že na veškeré negativní emoce není čas. V tom nejlepším rozmaru jsme je zastihli i v Sonu ke konci nahrávání jejich debutové desky, která by měla vyjít někdy na jaře 2008.
Kdo s myšlenkou na Dirt Music přišel první?
(oba Chrisové ukazují na Huga)
Hugo Race (H): Neřekl bych, že jsem to byl zrovna já. Vyvinulo se to tak nějak z ničeho. Byla to souhra setkání a něčeho, co už viselo delší dobu ve vzduchu. A někdo se toho musel ujmout.
Tys mi ale říkal, že jste se ještě nikdy nepotkali.
Chris Brokaw (ChB): Nepotkali jsme se dohromady ve třech. Potkal jsem Huga už někdy před devíti lety na společném koncertě v Německu a byla to pěkně bláznivá noc. To jsem hrál ještě s Come. Chrise (Eckmana) jsem potkal asi dvakrát za stejných okolností. Pak jsme se setkali při dalších koncertech a nakonec jsem asi před rokem narazil na Huga na zastávce kamionů kdesi v Itálii. Byli jsme oba na turné se svými kapelami a srazili jsme se jak dvě lodě v noci. Vyměnili jsme si svoje aktuál ní nahrávky a vydali se zas po svých. Hugo mi po měsíci napsal e-mail s tím, že by chtěl se mnou a s Chrisem Eckmanem natočit desku, a že má i vybraný label. Glitterhouse nás totiž požádal, abychom hráli na jejich Orange Blossom festivalu.
Z něj vydávají i DVD, budeme mít tedy Dirt Music i vizuálně?
H: To ne. Nikdo se dneska do dévédéček moc nehrne. Není pro to skoro žádný trh, alespoň, co se naší hudby týče.
Chris Eckman (ChE): Bylo by skvělý, kdybychom natočili nějaká videa, ale je pro nás hodně složité vůbec sejít se v jeden okamžik ve stejném městě. Každý žije jinde a soustředíme se tudíž hlavně na hudbu.
H: Hlavní myšlenkou bylo najít společné dva nebo tři týdny volna, kdy vyrazíme na turné, napíšeme během něj písně a nahrajeme je. Tenhle postup mě hodně nakopnul, protože většina takovýchto spoluprací trvá věčnost. Někdy čekáš měsíce až roky než se dojde k nějakému výsledku, na kterém se shodnou všichni. Na Dirt Music mě baví spontaneita, s jakou jsme do toho šli. Rozhodíme pár nápadů a uvidíme, jak to dopadne.
Koncertně je z vás cítit uvolněnost. Rozdáváte úsměvy, zatímco se svými kapelami, vystupujete většinou velmi vážně až zadumaně.
ChE: Hráli jsme první koncert asi třicet hodin po tom, co jsme se setkali, takže to bylo skutečně hodně spontánní.
Ale písně už jste měli napsané.
ChB: Ano. Každý jsme zvlášť napsali několik skladeb a ani jsme si je neposílali. Zkrátka když někdo z nás zpívá v té které písni, je to jeho skladba.
ChE: Dohromady jsme zkoušeli asi osm hodin a pak už se vrhli rovnou na pódium. Banjo jsme kupříkladu koupili úplně nakonec, protože vedle místa, kde jsme zkoušeli, ho měli ve výloze. Tak jsme šli a koupili ho.
ChB: Fungovalo to ovšem jen proto, že se každý z nás velmi rychle učí.
H: Na desce také budou nějaké coververze. Třeba Morning Dew. Nebylo stanoveno žádné schéma, do kterého bychom se měli vměstnat. Všechno funguje velmi intuitivně. Osobně se hodně spoléhám právě na intuici.
A nebude vás mrzet, když už ty písně budou jednou nahrané, že se třeba vyvinou později někam dál. Nechtěly by víc času?
ChE: Pochopitelně, že s tímhle přístupem se skladby velmi rychle změní, ale to je v pořádku.
ChB: Právě proto jsme se do toho vrhli jen jakožto do akusticko-elektrického kytarového projektu, s nějakou tou slidekytarou a klávesami. Před třemi týdny jsme neměli ponětí, jak to vůbec bude znít a teď po několika koncertech vím, že máme svůj vlastní zvuk. Což je skvělé. A nahrávky, které teď doděláváme, znějí zase jinak, než jak jsme je hráli naživo.
Berete Dirt Music jako odpočinek od svých kapel, se kterými hrajete už tolik let?
H: Částečně ano. Ale odpočinek nebude to pravé slovo.
ChB: No rozhodně to není žádná dovolená, chlapci! (směje se)
H: Hodně se navzájem učíme. Svým způsobem je to takový workshop. Přestože jsme neměli ponětí, co z toho spojení vznikne, byli jsme přesvědčeni, že to bude fungovat.
ChB: Maximálně si důvěřujeme.
H: Nikdo nikomu neříká, na co má hrát. Prostě stojíme na pódiu a každý dělá to, co umí nejlíp. „Tohle je tvůj song, tak si ho zpívej.“ (všeobecné veselí)
Nahrávka tedy bude hodně uvolněná…
ChE: Přesně tak. Jen jsme dohráli bicí do dvou písní, jinak je nahrána prakticky živě.
H: Rozhodně se nesnažíme nic dolešťovat. Je to hodně syrové, je to Dirt Music. Není to komerční nahrávka a právě proto to nakonec výdělečná deska může být. (řehtá se) Někdy je skutečně lepší příliš se nesnažit, netlačit na pilu.
ChE: Nemáme čas rozebírat obvyklé starosti v kapele. Každý se snaží vyjít druhému vstříc a je to velmi osvěžující. Není čas na nějaký souboj ega s čímkoliv. Jakmile bychom začali, loď by se okamžitě potopila.
Hugo v některých svých projektech používá hodně elektroniky, zatímco třeba Walkabouts jsou spíš přímočaře rockovější. Nenastal tady svár ohledně některých postupů?
H: Tohle je vlastně taková antielektronika. Což je velmi zdravé, myslím. Příliš elektroniky ti způsobí psychické zažívací potíže. A máme štěstí na skutečně skvělé studio.
Co vás do Sona vůbec přitáhlo?
ChE: Už jsem tady pracoval asi před pěti lety s norskou kapelou Midnight Choir. Je to fakticky skvělé studio s příjemnou atmosférou, a i geografi cky je to dobré místo.
H: V Dirt Music potřebujeme dostatečně velký prostor, kde se dá skutečně hrát. Všichni tři jsme strávili příliš mnoho času v malých studiích na různých postprodukcích a už se nám to nechce opakovat.
ChE: Dirt Music jsou hlavně písně a živé hraní. Žádné krčení se ve studiu a dolaďování zvuku. A co bude dál? Nahráli jste desku, ale vyjde vám až za rok, je to jenom nárazovka nebo už víte, že budete pokračovat? (vyměňují si významné pohledy)
H: Možná, že to label uspíší, aby se vyhnuli různým urážkám a nehoráznému nátlaku. (prskají mi kafe na diktafon)
ChB: Já chci každopádně pokračovat. Pravda je taková, že Hugovi vyjde na Glitterhouse deska s True Spirit v lednu a oni to zkrátka nechtějí vydat ve stejný čas. Takže až nám někdy v květnu konečně vyjde společné album, určitě uspořádáme další turné.
ChE: Jsme také příliš zaměstnaní dalšími projekty.
ChB: Pracuju teď třeba na novém projektu s Geoffem Farinou, což je člověk z Karate. Hraji na bicí v kapele New Year, se kterými natáčíme desku v srpnu a tak dále.
Není toho někdy přeci jen moc. Tolik rozdílných projektů, nezavání to minimálně schizofrenií?
H: Říkám tomu zmírnění napětí nebo snížení rozkladu.
ChB: Už na střední škole jsem hrál ve čtyřech různých kapelách. Jeden čas jsem hrál jen s Come. Je asi dobré věnovat se jen jednomu bandu, hlavně kvůli kariéře. Po chvíli jsem ale cítil, že potřebuji hrát s jinými lidmi. A poslední dobou zjišťuji, že čím více lidí potkávám, tím víc se mi s nimi chce pracovat.
ChE: A když jsi čtyřicátník, znáš už příliš lidí na to, abys odolal. Buďto se rozhodneš pro jednu ženu nebo jich chceš v životě víc. A hudební svět je dneska taky globální, takže můžeš pracovat s kým se ti zachce.
H: Stále cestujeme. A normální život pro nás je být neustále pryč. Kromě toho, že to asi není normální. (směje se)
ChB: Je to rozhodně těžší pro mé blízké než přímo pro mě. Tak nějak tomu přivykneš.
H: Musíš jim pak ale přinést skutečně dobrou hudbu, kterou můžou poslouchat. A oni ti aspoň na chvíli odpustí.
Nejste někdy otrávení z toho, že i po tak dlouhé a řekněme úspěšné kariéře přijedete do klubu, kam přijde sotva dvacet lidí. Nestojí za vámi žádné kloudné PR a desek taky moc neprodáte?
H: Jasně, ale my tu jsme hlavně, abychom si zahráli.
ChE: Už jsem dávno přestal počítat. Kdybych se tím řídil, už bych to dávno zabalil.
ChB: Před nějakým časem jsem začal poslouchat hlavně jazz a různé podoby folku. A právě u těchto interpretů jsem si uvědomil, že je třeba mít zcela jiný pohled na něco, čemu říkáme hudební kariéra. Jazzmani vydají třeba hned několik nahrávek do roka, a rozhodně jich neprodají tunu, a mnozí z mých oblíbenců tvoří nejlepší věci ve svých padesáti nebo šedesáti letech. A to je pro mě mnohem zajímavější model než ten klasicky rockový, který je tak nějak krátkodechý. Buď jsi vysoko, nebo je to propadák. To mě nezajímá.
H: Základem je, že děláš něco, v co maximálně věříš. Neporušuješ u toho žádné ze svých morálních principů a neděláš kompromisy. A ještě za to dostaneš zaplaceno. A jestli někdy hraji na festivalu pro tři tisíce lidí, potom v klubu pro tři sta a druhý den pro třicet, na tom nezáleží. Důležité je, že jsi v pohodě sám se sebou.
ChE: Myslím, že když děláš kvalitní práci, tak ona se svým způsobem sama o sebe postará. Nehledě na to, jestli je z ní výdělek nebo ne.
A co publikum, je jiné než začátkem devadesátých let? Dokážete popsat své fanoušky?
ChE: To je fakticky různé. Když přijedu do Skandinávie, v sále se neobjeví nikdo pod třicet let. Naopak ve Španělsku to jsou samí teenageři.
ChB: Nedávno jsem vydal sedmipalcové épéčko a říkal jsem si, že si ho koupí maximálně starší lidé. No a nakonec ho na koncertech skoupili jen zhruba sedmnáctiletí fanoušci. Mladí lidé vůbec dneska mají o hudbě mnohem větší přehled než kdysi. Mluvím často s dvacátníky, kteří vědí o hudbě mnohem víc, než jsem v jejich věku věděl já. A tomu věř, že jsem hudbou trávil všechen čas. Myslím, že pro lidi, kteří chtějí skutečně hrát, jsou teď skvělé časy.
Během rozhovoru nám Dirt Music pyšně pouští svoje čerstvé nahrávky a v průběhu se rozhodnou narychlo přidat rachot činelu nebo přezpívat celou píseň. Všechno odsýpá. Změny se dějí v několika minutách, večer totiž chtějí mít hotovo a za okny je tma. Z náslechu písní je zřejmé, že se bude jednat o výjimečnou událost nejen v zasvěcených kruzích. Jedno je ale jisté hned: Dirt Music hitparády bořit nebudou. Na to nejsou dostatečně rozjuchaní a prvoplánoví. Těšte se!
Foto: Kryštof Havlica