VŠEHO je odedávna DOST

Básník a fotograf MARTIN LANGER se narodil 18. července 1972 ve Varnsdorfu. Vystudoval Střední průmyslovou školu technologie piva a sladu v Praze, poté pracoval mj. jako knihkupec, sládek, dělník, myč nádobí a vedoucí výroby v kořenářské výrobě. Dnes je na volné 12_vseho_je1noze jako televizní scénárista a reportér. Je nositelem Ceny Jiřího Ortena za rok 2002 (spolu s J. Rudišem). Debutoval v roce 1990 sbírkou Palác schizofreniků (Pražská imaginace). Letos na jaře mu vyšla šestá knížka poezie Hlásky (Dybbuk) a před několika týdny fotografický cestopis Cesta kolem (Labyrint). Žije střídavě v Praze a ve Všetatech u Mělníka.

Vydal jsi šest básnických sbírek – a najednou „hra na reportéra“: slovem i obrazem. Co tě přimělo ke změně žánru?
Jako reportér pracuju už sedm let, takže nejde o nějaký fatální odklon od sebe samého. Spíš jsem si chtěl zkusit, jestli lze z reportéřiny vytěžit maximum poezie – a myslím, že se to povedlo.

Cesta kolem pojednává o „objetí celé republiky po nejzazších kolejích“ v rozmezí deseti dnů. Vlakem. Jak tomu mám rozumět? Je to konceptuální umění? Sázka? Absurdní hříčka? Všechno, cos řekl, může být kusem pravdy, jen ta sázka trochu drhne. Na cestě jsem zaznamenával úplně obyčejné lidi a jejich příběhy kamerou, fotil je a zároveň to vše on-line posílal jiným lidem ke čtení. Lákal mne náhodný příběh spoluprožitý v přítomném čase bez nějakých dalších těžítek, třeba vědomí minulosti. Zároveň to může být pro někoho návod k upotřebení udělat něco jen tak.

12_vseho_je2Trochu jsem si při četbě tvých textů, které občas přerušují proud fotek, vzpomněl na Jiřího Svobodu, který před desetiletími objel zeměkouli stopem. Ta dikce byla podobná, rozkoš z toho, že jsem na cestě, že se něco děje, něco se mění, něco nového se otvírá… S tím pocitem závratě z cesty souhlasím, ale nikoliv s onou dikcí. Svoboda měl před sebou nekonečně času na jízdu autostopem, než v Československu padne bolševik, a tak si ten čas krátil. Navíc jeho empatie k lidem na cestě byla takřka nulová, čímž mi byl silně nesympatický. Řekl bych, že největší předností těch knih je jisté ozvláštnění v podobě specifického argotu a doba, ve které vyšly – tedy počátek devadesátých let, kdy u nás podobné tuláctví ještě nebylo masové.

Co jsi během toho desetidenního putování zjistil o české krajině, jejích lidech, nádražních hospodách, výpravčích, vagonech? Že když jedeš do kruhu, tak jsi po několika dnech dezorientovaný v prostoru a pocit konkrétní světové strany se rozostří. Podle mapy to sice víš, ale pocit máš neurčitý. To ostatní snad najdou lidi v knize.

Tu cestu jsi podnikl před rokem, v říjnu 2006. Živí tě něčím dodnes?
To těžko. Jel jsem ji totiž z větší části na vlastní náklady a dodnes mám v Cestě kolem beznadějně utopených čtyřicet tisíc, což znamená, že neměla ambice mne živit.

Myslel jsem to obrazně – jestli tě i po roce živí svojí energií…
Energií už taky ne, protože tu jsem letos veškerou vydal na přípravu dvou nových knih, výstav fotografií a dotažení autorských dokumentů. Spíš ten proces cesty pokračuje v jakýchsi pozdních zjištěních.

Jak ses dostal k fotografii? Ta v knížce převažuje.
Zjednodušeně řečeno jsem si koupil foťák asi patnáct let poté, co jsem se začal intenzivněji zajímat o výtvarné umění, a skoro rok po zkušenostech s režií. Už kolem toho nešlo jen tak kroužit. 12_vseho_je3

Zastavme se u tvé zkušenosti s režií…
Točil jsem portréty lidí, kteří mne zajímají: sochaře Miloslava Chlupáče, básníka Leoše ,Bacona‘ Slaninu a desítky anonymních vykolejenců. Před měsícem jsem dodělal film na téma sekty, satanisté, hinduisté a scientologové, což byla práce pro religionisty na Pardubické univerzitě.

Je fotografický obraz v něčem podobný obrazu básnickému?
Řeknu to takhle: básnický obraz je unikavý a ty stojíš neustále před drtivou vahou zodpovědnosti být přesnější než slovo – tohle se děje pouze uvnitř tebe. Fotografie není stigmatizovaná mocí slova, jsi vně a obraz si můžeš vybrat.

Fotil jsi černobíle. Je barva v rozporu s poezií?
Můžu mluvit jen ze své zkušenosti. Je v rozporu s koncentrací. Černobílá fotka přímočařeji evokuje primární stav jakéhosi ,zastaveného času‘. Druhou rovinou je zřetelnější vnímání tvarů, světla a kompozice. Barevné výbuchy nejsou nic pro mne.

První sbírku básní jsi vydal před sedmnácti lety, v roce 1990. Jmenuje se Palác schizofreniků. Co pro tebe ta kniha dneska znamená – poznáváš se v ní po letech? Ty verše jsem napsal mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem a dodnes mne udivuje, že jsem dosáhl na věci, na které jsem zkušenostmi neměl. Vlastně ta prvotina stojí mimo naivitu své doby a tehdejšímu tíhnutí k líbivě ornamentální poezii. Blbostí snad byla druhá kniha, která šustila papírem víc než životem.

Jakou „naivitu své doby“ a „tíhnutí k líbivě ornamentální poezii“ máš na mysli? Rozveď to trochu. 12_vseho_je4Mám na mysli atmosféru první poloviny devadesátých let, kdy spousta lidí žila ideály osvícené a svobodné společnosti, zatímco nemalý zbytek už vydatně pracoval na vzorci moci s celou tou adorací peněz a výkonu. V té době se poezie pohodlně zabydlela v křesťanské tradici, místo aby riskovala v poznávání něčeho nového, předtextového. Tohle fatální zaváhání vyšlo jen díky tomu, že tu byl duchovní hlad, takže kdejaký Pseudoskácel měl co říci, jestliže do textu umístil dostatečné množství beránků a oslíků. Zhusta se pak stávalo, že o kvalitě sbírky rozhodla jen dostatečně jímavá monstrance metafory, a nikoliv jinakost a poznání. Křesťanští mystikové se museli obracet v hrobech.

V čem se liší od tvé prvotiny o šestnáct let mladší Hlásky?
Neumím srovnat tyhle dvě knihy, protože je mezi nimi dvacet let práce. Ale kdybych měl udělat banální noticku na tu poslední, tak by zněla: „O láskách i hláskách v tratolišti dnešní úzkosti.“ Jinak napsat Hlásky byla dost dřina. Přetavil jsem v nich celou tradici: od akvatických symbolů přes mýty o lásce a skončil u sebe. Šest let trvalo, než se z těch textů vylouplo podstatné a srozumitelné jádro.

Voda mimo jiné symbolizuje vášeň. Jsou Hlásky knížkou milostné poezie?
Voda, společně s nocí a Měsícem, symbolizuje hlavně ženský princip, což má vliv na perly, ryby a vše, co ožívá v noci. Hlásky jsou rozkrytím ženského principu a zároveň milostnou sbírkou.

Nedávno vyšla knížka Ladislava Nováka Malý slovník naučný – s básníkem jste se osobně znali, sbírku jsi doprovodil doslovem. Jak jsi Nováka poznal? Přes Jiřího Koláře a Josefa Hiršala. Počátkem devadesátých let jsem jel na Vysočinu, abych si pěšky prošel místa, o kterých psal Jakub Deml, a při té příležitosti jsem se zastavil i v Třebíči, kde Ladislav bydlel. Přátelství nám vydrželo až do jeho smrti.

Ladislav Novák byl vždycky v Kolářově stínu. Oprávněně? Občas mi přijde, jako by toho zkoušel příliš 12_vseho_je5mnoho – a nic úplně nedotáhl… S tím vůbec nesouhlasím. Kolářovo dílo má každý možnost číst v jeho sebraných spisech už několik let. Novák se ničeho takového vůbec nedočkal, a tak vznikl dojem roztříštěnosti. Kupříkladu jen základy Novákových experimentů s fónickou poezií v šedesátých letech ovlivnily Petra Vášu, který Nováka znal, a podobné akcenty můžeš najít i ve ,zmutované poezii‘ Jaromíra Typlta. Desky s fónickou poezií se tehdy natáčely převážně v zahraničí a dodnes ty nahrávky až na pár lidí nikdo neslyšel. Podobných příkladů se dohledají spousty a všechny mají společného jmenovatele. Kolář žil v Praze, uprostřed kulturního života, a Novák v Třebíči, izolovaně, čerpal hlavně ze svého vnitřního potenciálu. Kolář byl autodidakt, dělník, který ,obydlel své dílo‘ svou smrtelnou vážností. Novák vyrostl v uměleckém prostředí, sám vzdělanec, který do své tvorby pustil nezaměnitelný humor. Tím chci říci, že každý z nich byl originál – a nelze je srovnávat, i kdyby se Novákovo dílo dočkalo úplného vydání. Zlomkovitost navíc není znakem nekvality. Stačí se občas zabořit do Hérakleita…

Co z Ladislava Nováka ještě zbývá vydat?
Určitě se musí projít juvenilní období, stohy snů a jejich interpretace, dále korespondence, překladové texty a básně z posledních let života. Výtvarné dílo naštěstí výborně zpracoval Jiří Valoch a kniha mohla díky péči nakladatelství Gallery vyjít.

Novákovy výtvarné práce ilustrují tvoji předchozí sbírku Pití octa – čím má tvoje poezie blízko k jeho lavírovaným kresbám? Řekl bych, že blízkost je už v použitém materiálu, tedy tuši, který má v sobě jistou strohost související s koncentrací – byť výsledek může být zdánlivě uvolněný.

Novákova poezie vznikala z experimentu, ze hry, z náhody – tušíš, odkud se berou tvoje básně? U mne hraje velkou roli impulsivnost spojená s přesvědčením, že pozornost a empatie jsou pro text nejdůležitější. Rytmus je po přesném vyjádření jen přidaná hodnota.

Jde to být přesný? Stačí ti slova na to, co chceš v poezii říkat?
Musí mi stačit. Nechci si vymýšlet nová. Všeho je odedávna dost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *