Naslouchání
Josef Paseka
Stará škola 2022
Když dva dělají totéž, je to vždycky totéž – anebo není? Notabene když jde o rodiče a děti. Když píše verše dcera spisovatelky a syn spisovatele, musejí šlapat nutně v jejich stopě, anebo si zvládnou prorazit cestu po svém? Dva příklady z poslední doby mohou posloužit jako pars pro toto: Markéta Bartíková a Josef Paseka. Ta první, ročník 1974, je autorkou sbírky Rty po víně (vydala Togga), ten druhý, narozený 2001, pak titulu Naslouchání (vydala Stará škola).
Paseka, ročník 2001, je sice pseudonym, ale v knížce je rozhozených dost indicií na to, aby čtenář zjistil, jak se věci mají. Že nejde o nějaké váchalovské vyznání, ale o syna slavného otce, předloňského laureáta prestižní Ceny Jaroslava Seiferta, esejisty a básníka, který věnoval ve svém psaní pozornost nejprve městu, ideálně tomu středoevropskému na přelomu 19. a 20. století, načež se s novým tisíciletím přeformátoval na esejistu-krajináře, básníka vyznávajícího typické kvality zmizelého venkova, jako rytmus, řád a tradice plus bůh co věčný úběžník.
Paseka, absolvent trubky na hudebním gymnáziu a momentálně student češtiny a němčiny na Univerzitě Karlově, napsal básně pro svoji prvotinu ve dvaceti letech. A je to od prvního verše překvapivě zralý, silný hlas. Ten titul míří přesně: Josef Paseka naslouchá. Hlavně krajině. A samozřejmě nejen uchem, taky okem. A přestože mnohé ty obrazy mají kořen v temnotách expresionismu, v hloubce stínu, chladu lesa i samotě sněhu, probleskuje jimi občas světlo, bod naděje a smyslu. Paul Celan jako autor motta by mohl zmást: takhle šifrovaně Paseka nepíše, je čitelný – a čtivý. To je mu blíž obecně spíš Reynek, a v konkrétních motivech pak třeba i Morgenstern anebo Nezval: „Pak v promrzlém autobuse / kde to profukuje pode dveřmi / hřeje nás vzpomínka / na paprsky slunce v ledových větvích / nehybných stromů / a v ruce jízdenka / na cestu domů.“
A Markéta Bartíková, dcera Hedy Bartíkové? Bartíková starší je autorka minimálně dvojkolejná: píše populár, všemožné rozhovory a „paměti“ celebrit a pseudocelebrit, od Párala přes Fouska ke Krampolovi – a pak taky povídky detektivního a hororového střihu. Vždycky typické, skoro prototypické béčko, nadšenecká, fanouškovská vyznání žánru. Ale pozor: pokaždé zábavně, s humorem. Ostatně co jiného dělá ten nejlepší horor než hrůza se srandou po kupě?
Markéta Bartíková je ale v novince Rty po víně jiná. Píše dost emotivně, otevřeně, o lásce, kterou její lyrický subjekt zakouší na duchu a na těle. Ovšem se zvláštním napětím: z jedné strany chuť a očekávání, z druhé pak trochu nechuť a divná snaha co nejrychleji za tou vybranou chvílí zabouchnout dveře. Takže samota vítaná i odmítaná, obávaná, i tiše vzývaná. Ten autorčin senzualismus je v náznacích dědictvím zdejší avantgardy, tedy hlavně té populárnější, nezvalovské – a pak někdy, v těch slabších chvílích, taky příspěvkem k tradici dívčího deníčku, červené knihovny. Těžko najít hlubší propast mezi verši „Tančíme v lese / Na konci léta / Nazí“ – a „Moje děti / když jsem onemocněla / rakovinou / Moje děti / až vyrostou“. Támhle kýč a tady – život.
Takže odpověď na úvodní otázku, zdali je rodina školou, jestli jsou rodiče-spisovatelé chtě nechtě učiteli svých dětí-spisovatelů, nemůže být jiná než – ano i ne. Jak kdo chce, jak se komu líbí. Anebo taky kdo s koho. Každopádně mají ty knížky, ať ta Pasekova, ať ta Bartíkové mladší, dvojí šanci: čtenář je může číst jako text pro sebe, anebo jako text v souvislostech. Stojí to za zkoušku.