Druhá světová válka měla na česk(oslovensk)é surrealisty mimořádně silný vliv. Nutila je vnějšími podmínkami vydat ze sebe maximum. Nechat se zdrtit jako olivy, vycedit pod brutálním tlakem ten nejlepší olej z možných. V krátkém, zrychleném, maximálně koncentrovaném čase. A vlastně i prostoru. Pod nízkým nebem. S permanentním rizikem, že všecko může obratem skončit. Jako v případě Rudolfa Altschula (1927–1945), jednoho ze „spořilovských surrealistů“ (k nimž patřili dále Libor Fára, Zbyněk Havlíček, František Jůzek a Robert Kalivoda), který své osmnáctiny oslavil nejspíš jako „pochodující smrt“ někde na trase mezi koncentračními tábory Bergen-Belsen a Terezín. Tedy pokud se své plnoletosti vůbec dožil.
Zároveň byl surrealismus za války „hlubinou bezpečnosti“, záchranným kruhem, vodítkem k lepšímu zítřku i dnešku. Altschul byl aktivní něco málo přes dva roky. Ale každý rok, každý den stvrzoval své fantazijně rozvité básně konkrétním krokem, činem. Surrealismus byl pro něj láska i revolta, žena i odboj. Prostě smysl („v každém smyslu jara“), pravda (která „hledá svět v náměsíčných“), naděje („jež není rapírem“). Možná měl tu revoltu v krvi po otci, který byl hvězdou prvorepublikového fotožurnalismu – a který bral fotku jako předmět doličný: proti hnusné totalitě všeho druhu (ať té stalinské, nebo hitlerovské), a taky za avantgardu (hlavně architektonickou a výtvarnou). Pavel Altschul byl zavražděn zhruba půl roku před svým synem. Ale nejen pro odbojnost, taky pro svou „zvrácenou“, židovskou rasu.
A ta žena? Na světlo vystupují dvě: Anna Šafránková (provdaná Fárová, později významná historička fotografie) a Eva Havlíčková (sestra Zbyňka Havlíčka). S první (mladší) hrál Altschul za spořilovských večerů hru podle vzoru Bretonových setkávání s Léonou Delcourtovou, řečenou Nadja, kterou poznal v říjnu 1926; druhou (starší) tiše miloval a psal na ni své básně, živené často erotickými motivy (přičemž motivem číslo jedna jsou stejně jako v Teigových kolážích ňadra). První pro něj byla atraktivní svým polovičním exotismem: jako by svým česko-francouzským původem nabízela přímou linku k Bretonovi & spol. Druhá rozšiřovala a živila pole Altschulova životního přátelství s básníkem Havlíčkem.
S erotikou pak ladí u Altschula hudba. A znovu dvojí: zaprvé předválečný americký jazz, který je ovšem provázený krutě ironickou vizí „šťastných dní“, zadruhé vážná hudba, hlavně preromantický „kníže Mozart“ a jeho Eine kleine Nachtmusik (1787). Je to s podivem, i není. Je – protože Mozartova Malá noční hudba musí být pro surrealistu věc podezřelá; ten kus je už dlouhý čas globálním hitem, součástí světové popkultury minimálně dvacátého století. A není – protože za protektorátní noci byla kultura redukovaná, smysly ochuzené a šizené. Hudba je ovšem ze všech uměleckých druhů nejsvobodnější, nejabstraktnější, je to nejširší – a vlastně i nejbezpečnější – plátno pro možné konzumentovy projekce.
