Rudolf Altschul – Věnce na rty její památky

Druhá světová válka měla na česk(oslovensk)é surrealisty mimořádně silný vliv. Nutila je vnějšími podmínkami vydat ze sebe maximum. Nechat se zdrtit jako olivy, vycedit pod brutálním tlakem ten nejlepší olej z možných. V krátkém, zrychleném, maximálně koncentrovaném čase. A vlastně i prostoru. Pod nízkým nebem. S permanentním rizikem, že všecko může obratem skončit. Jako v případě Rudolfa Altschula (1927–1945), jednoho ze „spořilovských surrealistů“ (k nimž patřili dále Libor Fára, Zbyněk Havlíček, František Jůzek a Robert Kalivoda), který své osmnáctiny oslavil nejspíš jako „pochodující smrt“ někde na trase mezi koncentračními tábory Bergen-Belsen a Terezín. Tedy pokud se své plnoletosti vůbec dožil.

Zároveň byl surrealismus za války „hlubinou bezpečnosti“, záchranným kruhem, vodítkem k lepšímu zítřku i dnešku. Altschul byl aktivní něco málo přes dva roky. Ale každý rok, každý den stvrzoval své fantazijně rozvité básně konkrétním krokem, činem. Surrealismus byl pro něj láska i revolta, žena i odboj. Prostě smysl („v každém smyslu jara“), pravda (která „hledá svět v náměsíčných“), naděje („jež není rapírem“). Možná měl tu revoltu v krvi po otci, který byl hvězdou prvorepublikového fotožurnalismu – a který bral fotku jako předmět doličný: proti hnusné totalitě všeho druhu (ať té stalinské, nebo hitlerovské), a taky za avantgardu (hlavně architektonickou a výtvarnou). Pavel Altschul byl zavražděn zhruba půl roku před svým synem. Ale nejen pro odbojnost, taky pro svou „zvrácenou“, židovskou rasu.

A ta žena? Na světlo vystupují dvě: Anna Šafránková (provdaná Fárová, později významná historička fotografie) a Eva Havlíčková (sestra Zbyňka Havlíčka). S první (mladší) hrál Altschul za spořilovských večerů hru podle vzoru Bretonových setkávání s Léonou Delcourtovou, řečenou Nadja, kterou poznal v říjnu 1926; druhou (starší) tiše miloval a psal na ni své básně, živené často erotickými motivy (přičemž motivem číslo jedna jsou stejně jako v Teigových kolážích ňadra). První pro něj byla atraktivní svým polovičním exotismem: jako by svým česko-francouzským původem nabízela přímou linku k Bretonovi & spol. Druhá rozšiřovala a živila pole Altschulova životního přátelství s básníkem Havlíčkem.

S erotikou pak ladí u Altschula hudba. A znovu dvojí: zaprvé předválečný americký jazz, který je ovšem provázený krutě ironickou vizí „šťastných dní“, zadruhé vážná hudba, hlavně preromantický „kníže Mozart“ a jeho Eine kleine Nachtmusik (1787). Je to s podivem, i není. Je – protože Mozartova Malá noční hudba musí být pro surrealistu věc podezřelá; ten kus je už dlouhý čas globálním hitem, součástí světové popkultury minimálně dvacátého století. A není – protože za protektorátní noci byla kultura redukovaná, smysly ochuzené a šizené. Hudba je ovšem ze všech uměleckých druhů nejsvobodnější, nejabstraktnější, je to nejširší – a vlastně i nejbezpečnější – plátno pro možné konzumentovy projekce.

Druhá světová válka měla . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář