Rozhovor s Josefem Rauvolfem, naším největším znalcem a překladatelem tvorby autorů beat generation, proběhl právě z tohoto důvodu: přiblížit jeho cestu k nim, dát prostor jeho pohledu na jejich odkaz, nejen literární, ale i osobní.
Jsi tady obecně brán za jednoho z největších znalců americké beat generation, o čemž svědčí rozsáhlej seriál Fug You!, kterej dlouhodobě v UNI vychází. Jak ses k nim dostal a co že tě tak zaujali? Vlastně na celej život.
To, že jsem se k nim dostal, na tom není nic zase tak výlučnýho, protože jejich překlady tady vycházely od roku 1959. Já jsem ročník 1953, což mě tehdy sice minulo, stejně jako Ginsbergova pražská návštěva v roce 1965, ale když jsem byl na gymplu a bylo mi těch šestnáct sedmnáct let, to člověk začíná chápat a hledat spřízněný duše, tak jsem na ně narazil. A když tak nad tím přemejšlím, tak vůbec nevím, jakou náhodou se to vlastně stalo. O tom, že byl nějakej Ginsberg, to jsem jako tušil, nejspíš jsem na něj někde narazil. A asi se o nich i psalo, že jsou to takovýhle ptáčci, což vzbudilo můj zájem, a začal jsem to hledat. Existovaly překlady Jana Zábrany, především v revui Světová literatura, a jak říkám: potkal jsem se s nima v těch rozhodujících letech. Kdyby se s nima člověk potkal až ve čtyřiceti, už by to nebylo takový.
Tak jasně, někoho něco osloví a pak, když už je velkej a tzv. dostane rozum, tak to zase odloží. Ale pro tebe se z toho stala celoživotní vášeň a téma.
Jak vždycky říkám, tehdy to byla ta svoboda, jazyk, zaměření na normální život, žádný kavárenský fňukání a tak. Zároveň ta exaltace, možná i takový ty narážky na drogy, což v člověku vzbuzovalo jistý očekávání, naštěstí jenom romanticky, protože tady drogy prakticky nebyly. Naštěstí. Člověk si to celý jaksi idealizoval a taky ten život mimo normální společnost, k tomu každej v těch letech, když ne přímo, inklinuje, tak je mu to nějak sympatický. Takže tehdy jsem tomu propadl a všechno jsem to četl a přepisoval Kvílení, který celý vyšlo v Sešitech pro mladou literaturu, ještě než je zakázali. Když takhle mluvím se svým vrstevníkama, zjišťuju, že takhle si to přepisovali mnozí. Možná že vedle Charty to byl nejopisovanější text, to je klidně možný. No a proč mě to drželo dál? Nějak jsem v tom asi nacházel to svoje. V roce 1976 vyšlo Na cestě, ale už předtím v roce 1963 Říjen v železniční zemi, což je takovej výbor Kerouacových věcí. Jednak je tam celá ta úvodní novela, ale pak jsou tam kapitoly z různejch jeho románů, což je takový zvláštní řešení, ale na tu dobu pochopitelný a omluvitelný, protože ty knihy tady vyjít nemohly. Takže aspoň něco. A toho vyšlo tehdy 10 000 výtisků, a kdo to měl, tak byl rád a pyšnil se. No a pak jsem to zkoušel hledat v těch sedmdesátých letech, já jsem Na cestě četl někdy v roce 1976 nejdřív anglicky, protože to měli v univerzitní knihovně, třeba i skvělou knihu Johna Tytella o Ginsbergovi, Kerouacovi a Burroughsovi Naked Angels, to vyšlo pak i česky. A pak jsem četl další, co se ke mně dostalo víceméně náhodně. Ze západního Německa mi poslal kámoš Dharmové tuláky v angličtině a nějakýho dalšího Ginsberga měli v univerzitce, to jsem zkoušel už i překládat, ale tuhle jsem to našel a zase rychle radši schoval. V univerzitce také něco měli, například Ginsbergovy deníky. Taky vím, že Zábrana těch překladů, plus nějaký eseje a studie, měl víc. Ve Světové literatuře v roce 1969 byl esej o beatnicích a tam bylo taky o Burroughsovi, o tom jeho románu Nahý oběd. A to tedy byly věci, že jsem si tehdy říkal, že to je spisovatel, kterýho bych si chtěl přečíst a taky že si ho tutově přečtu. Což bylo ode mě docela sebevědomý, protože jednak jsem tu knihu neměl, nevěděl jsem o nikom, kdo by ji měl, a taky moje znalosti angličtiny byly v tehdejší době takový, že i kdybych ji měl, tak bych si v ní mohl tak akorát listovat.
To se zdá dneska už neuvěřitelný, že někdo toužil po knížce, kterou nebylo možný sehnat… To v dnešní době internetu a stahování všeho možnýho během pár vteřin je už prakticky nepředstavitelný.
No to máš, jako když dneska toužíš po nějaký herečce z obrázku. Ale pak jsem nějak sehnal Parkinsonovu americkou antologii beatniků, to musel být školní rok 1974/75 a tam byly různý básně a byly tam i nějaký eseje o Burroughsovi a taky něco od něj. Což mě ještě víc navnadilo, prostě jsem si četl pořád ty studie a pak v roce 1985 nějaká holka, co dělala v Brně anglistiku, mi říkala, že má jak Feťáka, tak Nahý oběd! Já si to od ní okamžitě půjčil a už jí to nikdy, přiznávám, nevrátil. A bohdá nevrátím, protože to mám od Burroughse podepsaný s věnováním.
A to už jsme na jaře 1986 a já ten Oběd četl a byl jsem tím úplně uhranutej, úplně posedlej. V lednu jsem přestal chlastat, tak jsem si vytvořil jinou, pozitivnější závislost a četl jsem to všude, doma, v tramvaji a přečetl jsem to celý a okamžitě si dal repete. A vím, že kamarádi dost trpěli, protože jsem do nich hučel různý ty epizody, který jsou dost šílený, o doktoru Benwayovi, dokonce mi pak jeden kámoš přezdíval doktor Benway. Tak tehdy jsem si řekl, že jim přeložím aspoň začátek. Ale jak to tak bejvá, přeložíš první stránku, ale ta věta na ní nekončí, nýbrž pokračuje na druhou stránku A najednou máš první kapitolu. Tak si řekneš, halt udělám i tu druhou. A touhle salámovou metodou jsem to za necelé čtyři měsíce přeložil, prostě jsem u toho seděl furt, klidně deset hodin denně, protože čas jsem jakožto domovník měl. Když jsem třeba jel do Chebu za rodičema, už jsem se těšil, až budu zase zpátky u toho románu a svýho psacího stroje. Pak přišla samozřejmě ta práce, kdy vezmeš tužku a z toho syrovýho překladu, kde máš nějaký varianty a nejasný místa, děláš knížku, ten hotovej text. Což je prostě fakt práce a dřina. A najednou to bylo hotový. Pak jsem v nějakejch esejích četl, že jsou i další experimentální texty, který napsal, a pak jsem sehnal, už nevím jak, Novu Express, a bylo to zase jak přes kopírák. A ještě předtím jsem přeložil i Feťáka.
A co se vlastně dělo s těma hotovejma překladama?
Oběd jsem
